Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 6 - 2013

27

„To víte, ze začátku jsem byla všoku.

Když jsme se vraceli smanželem domů zne-

mocnice, kde nám řekli prognózu Tomášova

stavu, byli jsme úplně zticha. Najednou však

můj muž řekl, že do ústavu ho ale nedáme!

Vyslovil tak nahlas moje vnitřní přání.“

Přesto nebylo smiřování se situací jednodu-

ché. Paní Červinková týden váhala, jak to

říci rodině. Nakonec se odhodlala promluvit

se svojí maminkou, která měla bratrance

sdětskou mozkovou obrnou. „Máma to vza-

la úplně normálně. Mně se ulevilo amohla

jsem se pustit do kolotoče, který nastal.“

Jak už to tak bývá, sešlo se toho hodně

najednou. Červinkovi nejprve docela dlouho

čekali na prvního potomka, pak přišli skoro

tři najednou. Pouhý rok apůl před dvojčaty

se totiž narodila dcera Karolína. Najednou

tu tedy byly tři malé děti, znichž jedno po-

třebovalo ještě velmi nadstandardní péči. Až

neuvěřitelně přitom zní historka otom, že

lékaři si nebyli úplně jistí, jak na tom který

zchlapců bude.

Rada prý zněla: Cvičte raději soběma.

„My je zpočátku opravdu nemohli roze-

znat,“ směje se paní Červinková. Dvojnásob-

né rehabilitační úsilí však už tolik úsměvné

nebylo. Do péče ovšechny děti se na směny

zapojili iprarodiče, kterým dodnes děkují.

Vrodině musela zavládnout tvrdá disciplína

apravidelný dril, jinak by se vše zhroutilo.

Novopečení rodiče zpočátku spali tak tři

hodiny denně.

Jak plynul čas, situace se uklidnila, ale

zase se objevily nové výzvy. „Okolí si na

Tomáše rychle zvyklo. Byl veselé usměvavé

miminko, takže lidi ze vsi nic nešokovalo.

Nevyptávali se, ale zvědaví byli, to ano.

Ajestli jsme přišli onějaké přátele, tak to

bylo jedině pro absolutní nedostatek času.

Horší bylo, že jsme trpěli nedostatkem infor-

mací,“ říká paní Červinková.

Rodiče chodili se synem po doktorech,

kteří jen říkali, že je to marné. Sami nevě-

děli, co poradit lidem, kteří chtěli osvé dítě

pečovat sami. „Pak jednou tchyně řekla, že

ví od další příbuzné, která má také dceru

stěžkým postižením, onějakém SPC. Já ten-

krát vůbec netušila, co speciálně pedagogic-

ké centrum je,“ přiznává paní Červinková.

Brzy zněj přišla na návštěvu paní Doudová,

speciální pedagožka. Ona jako první začala

hledat pozitiva aukazovat cesty.

„To bylo jako spása! Já mám ráda věci na-

plánované, jenže do téhle chvíle jsem jenom

tápala bez představy, co bude dál. Uklid-

nila nás akonečně někdo řešil něco jiného

než jen Tomášovo tělo. Začalo se mluvit

iorozvoji jeho osobnosti,“ dodává paní

Červinková. Důležité bylo inasměrování na

další správné odborníky. Ti konečně věděli,

oco vTomášově případě jde. Ostatní lékaři

do té doby jen tápali. Sice pohasly naděje

pramenící znevědomosti, ale pojmenování

situace naopak pomohlo.

Jít si za svým

Paní Miroslavu Červinkovou, původně eko-

nomku, přiměla situace ke studiu speciální

pedagogiky. „Ten nedostatek odborných rad

mě tak štval, že jsem se vrhla na studium.

Přečetla jsem všechno, co se dalo, avěděla

jsem, že pro mého syna se dá něco dělat.“

Ještě dnes je ztéto ženy cítit odhodlání,

sjakým se do všeho pustila. Pět let jezdila do

Brna na dálkové studium. Svými praktickými

zkušenostmi podloženými teoretickou přípra-

vou zastiňovala někdy isamotné vyučující.

Důležitou kapitolou vživotě Tomáše

ajeho maminky se stalo sdružení ORION

vRychnově nad Kněžnou, které vroce 1998

spoluzaložila tehdejší Tomášova fyziote-

rapeutka Olga Zachariášová. Zpočátku šlo

■ Červinkovi se aktivně chopili péče osvého syna Tomáše stěžkou mozkovou obrnou.

■ Nedostatek služeb přiměl rodiny dětí spostižením kzaložení sdružení ORION.

■ Konto BARIÉRY pomohlo kelektrickému vozíku apodporuje isdružení zRychnova n. K.

Tomáš má těžkou

dětskou mozkovou

obrnu, která zasáhla celé

tělo. Nechodí, nepostará

se sám osebe, dokonce

išpatně mluví. Ktomu

všemu se přičetlo ještě

mentální postižení.

Přesto je to veselý

mladý muž.

TOMÁŠŮV POKOJ

zdobí obrázky rychlých aut. Svůj sen ořízení

si plní na elektrickém vozíku aupočítače.

NA VENKOVĚ ksobě mají lidé blíž,

tvrdí paní Červinková.

Lidé ze vsi Tomáše přijali takového, jaký je.

