Strana 17
můžeš / číslo 6 - 2013
17
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
■ Tranzitní program poskytuje podporu studentům.
■ Inspirace ametody přicházejí ze zahraničí.
■ Spolupráce ústavu asdružení Asistence je unikátní.
Unikátní progra m pro studenty
můžeš / číslo 6 - 2013
Zaměstnávání
handicapovaných?
Neštvěte mne, ten termín není správ-
ný, protože handicap neboli postižení
zahrnuje jen část osobnosti člověka,
který je zaměstnáván. Postiženi či
handicapováni jsme vrůzných oborech
skoro všichni. Já například jsem handi-
capována tím, že jsem se seznámila sIT,
lidově řečeno spočítačem, až vdosti
pokročilém věku.
Vdětství jsem se povinně učila německy
apotom rusky, takže jsem postižena
– narozdíl odsvých vnuků – špatnou
výslovností aznalostí angličtiny.
To ovšem přece nepostihuje celou moji
osobu, ale pouze mne vyčleňuje zurčité
pracovní činnosti. Navíc jsem stará, pře-
školovat se nemohu, jsem handicapována
tímto určením či chcete-li postižením. Ale
kdyby mne někdo nechtěl proto zaměst-
nat voblasti, vekteré nepotřebuji dobrou
angličtinu nebo kde nepotřebuji dělat
grafiku napočítači, tak bych se ohradila.
Natakováto zaměstnání se nehodím,
ale mohu dostat práci voboru, kde to,
co mne handicapuje, není podstatné pro
pracovní výkon.
Tento přístup asi všichni uznáváme.
Ale neuvědomujeme si, že vpodobném
postavení jsou lidé, kteří jsou třeba
postiženi částečnou hluchotou, zhor-
šeným viděním, nutností užívat berle,
jezdit navozíku či třeba deformací
tváře. Určitě nezaměstnám ženu, která
kulhá, jako modelku, aby prezentovala
módu napřehlídkách nové kolekce šatů.
Nechápeme to ale jako diskriminaci! Mne
také nikdo nezaměstná jako tlumočnici
nakonferencích. Ale nebojím se, neboť
existuje mnoho profesí, vekterých můj
handicap nevadí. Jen je třeba doporučit
zaměstnavatelům, aby dali přednost těm
uchazečům, kteří se nemohou vzhledem
kesvému postižení uplatnit jinde. Když
to udělají, dostanou odstátu třeba úlevu
nadaních nebo finanční výpomoc. Tím
přece zvýhodňujeme napracovním trhu
ty postižené. Je to spravedlivé?
Je inení. Žijeme vsociálním státě,
vekterém postižení dostávají finanční
podporu. Podpora zaměstnávání těchto
lidí státem je vlastně převedení těchto
sociálních dávek, které by stejně dostali,
dojiné oblasti. Finančně to není omoc
náročnější, apokud ti handicapovaní jsou
spokojenější, tak nato nikdo nedoplácí.
Jen je třeba toto přerozdělování peněz
jasně vysvětlit. Tak to udělejme!
Autorka je socioložka,
členka rady Konta BARIÉRY.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
program se stal součástí koncepce JÚŠ.
Není jediný svého druhu. Neměli bychom
opomenout občanské sdružení Rytmus nebo
Agenturu pro neslyšící APPN sČeskou unií
pro podporované zaměstnávání. Ale přesto je
projekt vJedli něčím unikátní. „Asistence má
výjimečnou pozici, že je na Jedli úzce napo-
jená. Pracujeme ve velkém měřítku sjednou
konkrétní školou, která program navíc zahr-
nula přímo do své výuky avěnují se mu ijejí
zaměstnanci,“ pochvaluje si Eva Pilátová.
Inspirace vcizině
Inspirace kcelému projektu přišla ze zahra-
ničí, odkud se také čerpá know-how. Svoje
kořeny má vSeverní Americe. Významnou
osobností je šiřitel myšlenky tranzitního
programu John O’Brien. Koncepce prosa-
zuje plánování zaměřené na člověka, které
nahrazuje unifikované služby. „Spolupra-
cujeme ise zahraniční lektorkou, chodíme
na kurzy. Například Rytmus pozval dva
odborníky zBritánie,“ chválí si Eva Pilátová.
Pracovníci tranzitního programu zavádějí
získané poznatky do praxe. Vytvořili projekt
Moje kariéra, který financoval Evropský
sociální fond vrámci Operačního programu
Lidské zdroje azaměstnanost spodporou
státního rozpočtu České republiky.
„Se studenty se setkáváme vhodinách.
To je společná motivační složka, která se
odehrává přímo ve škole. Individuální kon-
zultace se odehrávají odpoledne,“ přibližuje
Pavlína Techlová. Konzultantky si se stu-
denty ujasňují, co mají rádi, aco naopak ne.
Definují si, co by dotyčný chtěl, ským ajak
se mu dobře spolupracuje. Stanoví se cíl
acesta, jak kněmu dojít. Většinou jde opo-
stupné řešení menších dílčích kroků. Osobní
setkání bývají jedenkrát týdně, společné
skupiny pak jedenkrát za čtrnáct dní. Ne-
platí to však absolutně. „Nově se zkoušíme
zaměřit na komunitní zdroje okolo konkrét-
ního studenta,“ vysvětluje Pavlína Techlová.
Snahou je zapojit co nejvíc aktivně komuni-
tu zmísta, odkud student pochází.
Spolupráce sfirmami
Spolupracující firmy se kupodivu daří
sehnat. Studenti ikonzultantky rozesílají
maily podle zájmu každého uchazeče. „Pra-
xe není takový problém, horší je to pak se
skutečným zaměstnáváním,“ shodují se Eva
Pilátová aPavlína Techlová. Důvod může
být dvojí. Praktikant je bezplatná pracovní
síla azároveň pobude jen krátkou dobu.
Zaměstnavatel se kničemu nezavazuje. Dů-
vodem odmítnutí praktikantů bývá spíš ba-
riérovost pracoviště nebo personální kapa-
cita než nechuť. Studenty přitom doprovází
iosobní asistent, je-li to potřeba. Náklady na
něj hradí Nadace Jedličkova ústavu.
Role rodiny
Velký přínos tranzitního programu tkví vtom,
že poskytuje mladým lidem pomocnou ruku
ve složitém období. Ne všichni mají ujasněnou
představu osvém budoucím životě. Někdo
nemá podporu rodiny nebo je od ní příliš
daleko. Spolupráce snejbližšími je přitom
součástí programu. Jednou funguje dobře,
podruhé hůř. Existují rodiče, kteří pro své dítě
vytvoří pracovní příležitost na míru. Založí
třeba kavárnu. Někdy to ale paradoxně spíš
uškodí skutečnému osamostatnění. Jiní rodiče
se moc nestarají anestojí o„ptáče, které vyletí
zhnízda“, protože sním uletí ismysl peču-
jícího života. Vhorším případě je pohnutka
ekonomická – sdítětem mi odejdou isociální
dávky.
Delší verze článku na www.muzes.cz
JEDNOU
ZKONZULTANTEK
tranzitního
programu je
Eva Pilátová.
Studentům pomáhá
individuálně
definovat jejich
cíle aspolečně pak
pracují na cestě
kjejich naplnění.