Strana 10
10
můžeš / číslo 6 - 2013
TÉMA: Zaměstnávání lidí spostižením
normálním přístupem – zadávání úkolů,
počítání výsledků ajejich analýza, otevřené
hodnocení.
Podmínky se přizpůsobují člověku, ale on
se musí přizpůsobit pravidlům. Také kvůli
tomu máme velice malou fluktuaci. Amáme
kdispozici ipár méně náročných pracovních
pozic, takže když se objektivně nedaří, ne-
propouštíme, ale přesuneme na jinou práci.
Iproto unašich lidí není zvláštnost, když
se knám za prací přestěhují, někdy istovky
kilometrů. Vtéto pružnosti jsme asi dost
napřed proti běžné populaci.
Jak si tedy vlastně vedete ekonomicky?
Jestliže jsme vroce 2005 měli zhruba sto
zaměstnanců, dělali jsme jen kompletační
práce azisk byl řekněme 100, dnes je nás
opadesát procent víc, už žádné obyčejné
kompletace neděláme azisk je 300. To
Neměla by tedy tato vaše úspěšná zku-
šenost být kdispozici ostatním? Třeba
za podpory státu?
Otevřeli jsme vzdělávací centrum pro sociál-
ní podnikání. Přitom se snažíme, aby nešlo
jen oteorii, ale nejméně zpoloviny opozná-
vání konkrétní praxe vnašem družstvu. Tak-
že my nic netajíme, neschováváme, každý
se může přihlásit azačít unás studovat. Ale
musí to pochopitelně myslet vážně, staráme
se, aby novou kvalifikaci nepotvrzoval
uposluchačů diplom, ale jejich skutečné
schopnosti podnikat.
Studovat unás mohou zájemci ozaložení
malých ivětších firem, zaměstnanci nejrůz-
nějších neziskových organizací, absolventi
nejrůznějších škol, ale ipracovníci veřejné
správy, protože právě oni mají často velké
mezery ve správném chápání sociálního
podnikání.
Proč někteří znás
nepracují?
Problematika zaměstnávání osob shandi-
capem není tak jednoznačná, jak je nám
mnohdy některými organizacemi věnují-
cími se podmínkám života osob shandica-
pem naznačováno.
Že je mnohdy vhlavách „zdravých“ zaměst-
navatelů bariéra, kvůli které mají problém
zaměstnat člověka shandicapem, je fakt.
Vůbec musím konstatovat, že největší pře-
kážkou vintegraci jako takové jsou právě
psychické překážky. Ty budeme odstraňovat
ještě léta. Ale nadruhou stranu musím
říci, že jsem se mnohokrát setkala stím,
že zaměstnavatel vhodné pracovní místo vy-
tvořil, leč nikoho nesehnal. Omísto prostě
nebyl zájem. Tito zaměstnavatelé byli jed-
nak zklamáni, čekali příjemný pocit ztoho,
že pomohli, jednak se cítili být poškozeni
zákonem, protože vokamžiku, kdy nena-
plnili znění zákona ozaměstnanosti, musí
odvádět „pokutu“ dostátního rozpočtu
zato, že nezaměstnávají potřebné procento
osob shandicapem, jak zákon stanoví.
Nebudu mluvit otom, že se opravdu někdy
práce shání velmi těžce, že největší problém
je zejména zaměstnání lidí stěžkým postiže-
ním. To je fakt. Ale chci mluvit otom, jak je
možné, že volné místo je anikdo oně nemá
zájem. Nevím, aráda bych nato přišla, co
vede některé handicapované ktomu, že
raději, než aby pravidelně dojížděli dopráce,
sedí doma. Jsem si vědoma toho, že ne
vždy jim práce, respektive odměna zapráci,
vynese výrazné zvýšení příjmů atím zvýšení
životního standardu. Ale mám dojem, nebo
spíše jsem přesvědčena, že je lepší chodit
pravidelně dopráce, rozuměj mezi lidi, než
jen sedět doma aničemu se nevěnovat.
Práci lze nejen uhandicapovaných považo-
vat izasociální život. Aprávě tento aspekt
je zvláště azejména uosob shandicapem
důležitý apodstatný. Každý člověk má
tendence sám sebe litovat a„užírat se“
momentálním neúspěchem, nevydařenou
fází života nebo událostí, která mu zásadně
změnila život. Handicapovaný má či může
mít sklon ktakovému jednání oto vyšší,
že zlom vživotě byl jistě zásadní. Aprávě
proto je chození dopráce, tedy mezi lidi,
velmi důležité. Jak se říká, člověk přijde
najiné myšlenky.
Navíc může zjistit, že není zbytečný, že
může společnosti něco přinést, že může
pomoci ilidem kolem sebe. Ato třeba
tím, že jim je příkladem, že nerezignoval
naživot, ikdyž jej postihla vážná věc. Vždyť
život máme jen jeden. Aten, chtěj nechtěj,
musíme žít. Jiný mít nebudeme.
Autorka je senátorka.
SLOUPEK
Daniely FILIPIOVÉ
Vraťme se ale ktěm nejdůležitějším –
klidem se zdravotním postižením, kteří
hledají práci.
Dobře, mluvme otěch, kteří opravdu hleda-
jí. Když knám přichází uchazeč – amusím
dodat, že jich máme asi 600 při celkovém
počtu 150 pracovních míst – musí nejen
splňovat běžné předpoklady, ale musí také
okamžitě přistoupit na povinnost dalšího
vzdělávání.
Náš motivační program předpokládá,
že zaměstnanec poroste, bude stoupat ve
struktuře firmy. Když mu tedy připravíme od-
povídající podmínky, pracovní dobu, úpravu
pracovního místa ajeho perfektní hygienu,
pak už se bez výjimky musí smířit sdocela
také znamená, že unás nikdo nepracuje za
minimální mzdu. Přitom jde většinou otytéž
lidi, kteří kdysi nastupovali na jednoduchou
práci. Avnich je také velké bohatství, byť to
neumíme srovnat do tabulek.
Souhlasili byste, kdyby některý zvašich
pracovníků získal takovou kvalifikaci,
aby odešel do „normálního“ podniku?
Jistě, to podporujeme. Sociální firma
má také připravovat lidi pro otevřený trh
práce. Ale odchody jsou velmi vzácné. Spíš
čelíme náporu zdravých žadatelů. Těm však
vyhovět nemůžeme, vybudovali jsme firmu
pro postižené amusíme ji pro ně uchránit,
protože podobných šancí je zatím málo.
JEN MÁLO ÚSPĚŠNÝCH PODNIKATELŮ je připraveno poradit ostatním.
Ale zájem zatím není velký...
Náš motivační program předpokládá,
že zaměstnanec poroste,
bude stoupat ve struktuře firmy.