Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
můžeš / číslo 6 - 2011
Kdo je prof.MUDr.
Jan Pfeier, DrSc.
Dlouholetý přednosta Kliniky
rehabilitační medicíny Všeobecné
fakultní nemocnice a1. lékařské
fakulty UK. Autor vynikajících
monografií aučebnic. Člen výkonných
orgánů mezinárodních organizací
rehabilitačního lékařství. Desítky let
také ordinuje vJedličkově ústavu.
info
Říkáte, že nároky rostou aporostou.
Kde jsou tedy hranice solidarity? Kde
končí podpora společnosti?
To je, promiňte, hloupá otázka. Měli
bychom se ptát, ukoho aujakého stavu
končí. Nemáme před sebou stejnobarevnou
masu, ale jednotlivé lidi. Poroce 1989 se
tehdejší systém zrušil sargumentem, že
nějací úředníci národního výboru předsta-
vují politický nátlak naposudkovou komisi.
Dobře, budiž.
Dnes přijde sociální pracovnice dobytu,
vpodstatě vyplní dotazník, přidělí body
aposudkový lékař musí rozhodnout. Jako
všude: jsou odpovědní ineodpovědní.
Kdo si půjde znovu ověřit skutečné bytové
poměry?
Skutečnou mobilitu pacienta? Možnosti
jeho rehabilitace, aby si třeba sám zajistil ty
nejzákladnější hygienické úkony? Může po-
sudkový lékař zajistit výměnu bytu zpátého
patra dopřízemí? Může se sejít srodinou
azhodnotit její možnosti pomoci? Může
pozvat žadatele narehabilitační pracoviště
aobjektivně ověřit jeho schopnosti, případ-
ně navrhnout terapii?
Ne. Máme zdánlivě fungující adminis-
trativní systém hodnocení stavu pacientů
amáme nějaký rozpočet sociálních dávek.
Málo pracujeme snadějí, smožností zlepše-
ní, sřešením, které by nic nebo jen relativně
málo stálo.
Podívejte se nalékařské zprávy při
propouštění pacienta. Najdete tam spoustu
informací oprovedených úkonech, vyšetře-
ní, lécích, ale jen opravdu zřídka doporučení
nadalší rehabilitaci, konkrétní návrhy cest
kezlepšení stavu.
Takže kde končí podpora společnos-
ti? Tam, kde spřihlédnutím knaprosto
konkrétně definované sociální situaci už
vrámci běžně hrazené péče nemůžeme nic
nabídnout.
Ale kdo to rozhodne?
Už jsem mluvil oobrovském medicínském
pokroku. Jsem zlékařské rodiny, můj otec
imůj dědeček věděli opříčinách nemocí
hodně, odiagnóze uměli docela dobře
rozhodnout. Ale možnosti léčení? Dokud
nebyla antibiotika, byl zápal plic skoro
fatální diagnóza. Například dnešní možnosti
resuscitace jsou nevídané.
Doslova vyrvete člověka klinické smrti,
ale dost často to nejde bez vážných kom-
plikací. Amusíte rehabilitovat, účinně
překonat následky. Typickým příkladem
je mozková příhoda. Tam už nejde jen
opřežití, ale pokud možno onavrácení
alespoň některých schopností adovednos-
tí. Zachraňujeme novorozence sporodní
váhou dokonce pod jeden kilogram. Skvělé
anedávno ještě nemyslitelné. Jenomže tím
se zvětšuje počet různých menších nebo
větších vad apoškození. Kdo rozhodne,
jak dál? Lékař má jediné měřítko – život.
Zněj ustoupit nemůže anesmí. Ale pak
je tu společnost, ta nastavuje ekonomické
akoneckonců imorální hranice. Má dost
peněz natakovou péči? Nebo je chce použít
naněco jiného? Tím se nevyhýbám vaší
otázce, jenom říkám – nechtějme pomedi-
cíně, aby snímala odpovědnost zpolitiků, ze
společnosti, ze zákonodárců.
Máme tedy jako občané povinnost
převzít odpovědnost zavšechny ty
statisíce lidí, kteří pomoc potřebují?
Já jsem velký zastánce sociálního státu. Ale
co to dnes je? Základem je jistý demokratic-
ký étos, tedy společné vědomí lidských hod-
not. Ovšem znás se stali trochu vyčůrán-
kové. Nekřičí se – pomozte nám ztěžkých
situací, abychom třeba mohli normálně žít
apracovat, ale křičí se – dejte nám peníze
nanaši těžkou situaci.
Nechci zjednodušovat, ale podesítkách let
praxe, vždyť už se ani nepamatuji, jak dlouho
mám pracovnu vJedličkově ústavu, dobře
vím, že mnohé stavy jsou alespoň částečně
zvratné, že to, čemu běžně říkáme invalidita,
je mnohdy objektivně řešitelné. Ovšem sná-
mahou, potem adisciplínou. Takže pomáhej-
me, jak to jen trochu jde, ale zároveň buďme
otevření apřiměřeně itvrdí nebo nároční
– tady si můžeš pomoci sám, tuhle situaci se
naučíš zvládnout, tato podpora je jen dočasná,
akdyž se opravdu budeš snažit, začas ji potře-
bovat nebudeš.
Více nawww.muzes.cz.
Medicína atechnika mají
vždy náskok před rozpočtem.
Pak stojíte před otázkou − kdo to zaplatí?
Můžeš