Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24



NEJTĚŽŠÍ HODINA

Jako dítě Miroslav Michálek (56) viděl.  

Dnes už nevidí nic. Celý život ho přitom bavila  

a baví literatura, je autorem desítky knih básní i textů. 

Pracuje i jako ředitel sdružení Okamžik.

ČTENÍ SKRZ

TLUSTÁ SKLA

Jak silně jste si uvědomoval,

že vám zrak stále ubývá?

Pokrocích; nové bariéry se objevují

postupně. Nejprve přestanete číst sobyčej-

nými brýlemi, potom doněkoho vrazíte při

jízdě nakole, takže musíte ježdění opustit,

pak nerozeznáváte čísla tramvají… Ale

dnes už to nevnímám, protože už není kam

jít dál – nevidím nic. Měl jsem období, kdy

jsem to prožíval víc akdy míň. Jako kluk

jsem se ozrak moc nestaral, to mě zají-

maly holky abigbít. Když ale přestanete

chodit donormální školy apřesunete se

dospeciální internátní, je to náraz. Já vté

době doma chodil sdívkou anakoncerty,

anajednou jsem byl nainternátě svycház-

kou jednou týdně odpoledne „veštrúdlu“.

Nebo problém byl, když jsem jako vedoucí

finančního oddělení přestal vidět nafak-

tury.

Špatně jste viděl – přesto mě

navašich textech hodně udivila

vaše sečtělost. Jak jste vlastně četl?

Dokud jsem mohl, tak jsem četl pořád, bez

ohledu nata tlustá skla nanose. Lidi se

namě dívali jako nakuriozitu, ale to mi bylo

jedno. Pak jsem si půjčoval knihy ztiskárny

pro nevidomé, kde jsem se podílel inaje-

jich výběru. Byly tam zaminulého režimu

iknihy ne sice přímo zakázané, ale nahra-

ně. Třeba Franz Kafka. Dnes je hodně knih

velektronické podoběodnakladatelů nebo

Miroslav Michálek:

naskenovaných, které čte elektronický hlas.

Takže nečtu, ale poslouchám.

Víc knih jste přečetl, nebo si poslechl?

Určitě přečetl, začal jsem číst brzy. Už

vosmé třídě jsem četl Hrabala, Kunderu,

Škvoreckého, ale iFaulknera nebo Keroua-

ka. Kamarádil jsem se slidmi opár let

staršími, kteří četli, poslouchali rock nebo

blues, atam jsem se inspiroval pro celý

život. Byl to konec šedesátých let, jedineč-

ná doba.

Kdy jste sám začal psát?

Někdy večtrnácti, pod vlivem spisovatelů,

které jsem četl. Když jsem přišel dogym-

názia pro studenty svadami zraku vPraze,

chodil jsem nakoncerty sdružení Šafrán,

zajímaly mě jejich texty. Hutka, Merta, Třeš-

nák… Mirek Kovářík přednášel Hraběte,

Holana, Blatného. Začal jsem taky brouz-

dat poantikvariátech, objevil jsem Demla,

Weinera, Klímu. Pocit šestnáctiletého kluka,

který se zmoravského malého města objeví

vPraze, byl velmi svobodný. Ztoho vznikala

itouha psát.

Jaké byly vaše první básně?

Typicky rozervaná poezie mládí. Něco vyšlo

časopisecky, také vpásmech veViole nebo

vZeleném peří. Pak jsem měl rodinu azačal

jsem psát říkanky pro syna. Ty rýmované

textíky mi už zůstaly. Líbí se mi dát dopou-

Text afoto: ANDREJ HALADA

Kolik vám bylo, když jste začal

ztrácet zrak?

Vdětství jsem celkem viděl, základní školu

jsem ještě vychodil jako ostatní děti. Střední

jsem ale už absolvoval nagymnáziu pro

studenty svadami zraku. To už jsem měl

speciální brýle, dva centimetry tlusté čočky

vsazené doskel. Mohl jsem číst, byť pomalu

aobtížně. Ještě jsem vystudoval Vysokou

školu ekonomickou vPraze adeset let jsem

dělal ekonoma. Jenže okolo Kristových let

jsem musel práci opustit, to už jsem měl

spíše jen zbytky zraku. Posledních deset let

nevidím vůbec nic.

Co máte zanemoc?

Postupné odumírání buněk sítnice. Není

to častá ani dostatečně prozkoumaná

choroba, příčina není známá. Nejdřív se

ztrácí vidění vetmě, pak se rozpadá obraz

apostupně mizí celé zorné pole. Umne

to naštěstí probíhalo dvacet let, měl jsem

čas se stím vyrovnat. Když někdo ztratí

zrak náhle, třeba při nehodě, je to horší.

To je těžký psychický šok. Mně mizel zrak

kontinuálně, takže například vím jenom,

jak moje manželka vypadala, když jí bylo

třicet. Ona dnes říká, že je to výhoda – že

nevidím, jak se naní podepisují přibývající

léta.

můžeš / číslo 6 - 2011