Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

TÉMA: Bydlení bez bariér



ně vůbec neměly být kolaudovány. Předpisů

nato máme dost.

Jako najiné potřebné věci. Ale kaž-

dodenní realita moc radostná není.

Někde je zákon naplněn jen symbolic-

ky, někde se cynicky obejde – anic se

nestane.

Učím už léta jak nabrněnské, tak napražské

technice. Dobře vím, co se přednáší aco se

zkouší. Každý absolvent je naprosto per-

fektně kvalifikovaný, aby jako architekt, ale

ijako případný odborník stavebního úřadu,

natyto normy dbal. Nejen zodborného azá-

konného, ale izprofesionálního amorální-

ho hlediska. Ovšem architektura astavby

vůbec nemohou být, anikdy nebyly, jiné než

společnost. Ajsme usamotné podstaty pro-

blému. Kdo objednává, kdo investuje aproč.

Apak – kdo schvaluje, kdo povoluje aproč.

Uinvestorů, zejména soukromých, by-

chom ipochopili, že každý zdánlivě zbyteč-

ný požadavek, třeba nabezbariérová řešení

nebo orientační úpravy pro nevidomé,

stavbu trochu zdražuje. Nadruhou stranu

ze svých cest posvětě vím, že naprosto

samozřejmá bezbariérová řešení veřejných

budov, kulturních asportovních komplexů,

ale iobrovských nákupních center mají

jedno společné – neodradit ani jednoho

zpotenciálních návštěvníků, atedy třeba

zákazníků.

Laxní aneodpovědný postoj stavebních

úřadů je nepřijatelný. Nejenže se porušuje

zákon, ale vznikají místa, která domoder-

ního města nepatří, protože jaksi infikují

veřejný prostor hloupostí. Jakoby dávali

části společnosti, ane malé, vždyť mezi

odstrčené patří imaminky skočárky, najevo,

že sní nepočítají. Taková architektura už po-

strádá svou důležitou anezbytně přirozenou

součást, totiž humánní dimenzi.

Dalo by se říci, že bezohledně se může

stavět snad bunkr nebo opevnění,

zatímco bytový dům nebo veřejná

stavba jsou dnes měřeny právě

svým přátelstvím kčlověku?

Toto měřítko vlastně existuje už tisíce let.

Ikdyž jste stavěl obrovskou katedrálu keslávě

Boží, vždy jste musel myslet navěřícího,

najeho budoucí přítomnost vtomto objektu

zdánlivě vzdáleném praktickému životu. Tak-

že veskutečnosti neobjevujeme novou pravdu,

jen máme mnohem lepší technické možnosti

jít člověku naproti. Tím také ale ztrácíme

argument neproveditelnosti. Pak zbývá jen

neumětelství, lakota nebo korupce. Jak už

jsem říkal, architektura je docela výmluvným

obrazem společnosti, vekteré vzniká.

Kdo je prof. ing. arch.

Vladimír Šlapeta, DrSc.

Narozen 1947.

Historik architektury a vysokoškolský

profesor. Vletech 1991–1997 děkan

Fakulty architektury ČVUT vPraze.

Od 2006 do 2010 děkan Fakulty

architektury VUT vBrně. Člen mnoha

významných zahraničních společností

a nositel mezinárodních ocenění

zejména za práce oboru teorie a historie

architektury.

info

�