Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 6 - 2011

SOCIÁLNÍ REFORMA

�

Kde končí podpora společnosti?

Tam, kde s přihlédnutím k naprosto

konkrétně definované sociální situaci

už v rámci běžně hrazené péče

nemůžeme nic nabídnout.

začíná soustavnější sociální práce. Obje-

vuje se termín návratná péče. Tedy snaha

lékařskými prostředky co nejvíce obnovit stav

před úrazem nebo poškozením. Takže aktivní

přístup – nesmiřme se, snažme se ozlepšení,

nechápejme stav pacienta staticky! Někdo si

ještě pamatuje narozsáhlé epidemie dětské

obrny, která často končila velkým postižením

pohybového aparátu. Vtéto souvislosti je čas-

to zmiňována úspěšná očkovací kampaň, ale

málo se ví, že právě americké ošetřovatelky

knám přinesly úplně nové metody rehabilita-

ce postižených, které vmnoha případech byly

úspěšné.

Tato historická připomínka je důležitá,

ukazuje totiž idnešku, oco by mělo jít.

Už tehdy se také dost komplikovaně rodil

systém rehabilitace, léčby, ale isociální

péče asociální politiky. Dnes může znít

směšně, že vedoucím komise, která posu-

zovala nároky postižených, nebyl lékař, ale

nějaký úředník národního výboru. Směšné?

Omyl! Právě on, nebo častěji ona, protože

této práci se věnovaly hlavně ženy, docela

dobře znal poměry vrodině, sociální situaci,

bydlení, možnosti dopravy nebo izaměstná-

ní avšechno další. Takže ten systém docela

vyhovoval. Samozřejmě vkontextu tehdej-

ších finančních, medicínských, personálních

atřeba iprotetických možností. Kdepak

byly tenkrát elektrické vozíky nebo dnešní

ergoterapie!

Stát nebyl moc bohatý, ale přesto se

možnosti nejrůznější podpory rozšiřo-

valy. Vedlo to postupně kpocitu jakési

samozřejmosti? Kjakési atmosféře

nekonečných nároků?

To je přirozeně otázka pro politiky nebo

ekonomy. Jako lékař se držím hlediska

humanitárního ataké – chcete-li – kulturně-

-morálního. Nároky rostly, rostou aporostou

prostě smožnostmi medicíny. Ty se zvětšily

nevídaně. Umíme nejen napravovat těžké

stavy chirurgicky, ale právě irehabilitací,

léky, různými terapiemi.

Umíme nahrazovat klouby, odstraňovat

některé vrozené vady, implantovat náhrady

zumělých materiálů amnoho, mnoho dal-

šího. Umíme odstraňovat bariéry veveřej-

ném prostoru, učit postižené sebeobsluze

aposkytnout jim ktomu zvláštní pomůcky,

umíme je plnohodnotně vurčitých oborech

vzdělávat, atak jim umožnit pracovní uplat-

nění, atisíce dalších věcí.

Umíme některé těžké akomplikované

stavy třeba poúrazech doslova zvrátit

ačlověku umožnit celkem normální život.

Ale – všechno to stojí obrovské prostředky.

Medicína atechnika mají vždy náskok před

rozpočtem. Pak stojíte před otázkou − kdo

to zaplatí? Společnost, nebo pacient sám?

Obecně budou všichni pro, abychom využili

nejlepší světovou techniku, práci nejlepších

specialistů, nejmodernější preparáty. Ovšem

když lidem řeknete, že si buď připlatí, nebo

budou mít citelně vyšší daně, co uslyšíte?

Celé generace vyrostly spocitem, že zdra-

votní asociální péče jsou zadarmo. Sjezdil

jsem mnoho zemí, atak vím, že sebevětší

solidarita má hranice.