Strana 25
25
do skleničky, jako by hledal slova. „No
ujely mi gumy. Těžko můžu říct, že
mi ujely nohy. Klára je v tom.“ Sice se
zachechtal, ale dobře bylo vidět, že
jinak mu do smíchu moc není.
Vůbec jsem netušil, kdo je Klára.
Tak jsem to z něj začal opatrně tahat.
„No hele, tu kdybys viděl. Nádherná
dvacítka. Štíhlá krásná holka. Dlouhý
černý vlasy, přírodní trojky. Je na
vejšce, studuje dálkově tělocvik
postižených.“ Už se nedal zastavit.
Básnil při popisování Kláry o všech
jejích přednostech. „Víš, já když přijedu
domů, tak dobrý. Mám strašně rád
svoje děti. Mám rád i Martinu. Ale jak
jsme spolu furt, ona je určitě pořád
fajn. Ale už to není, co to bylo dřív.
Přece jen stárne. No a s tím sexem už
to taky není takové.“ Tak odtud vítr
fouká, zablikalo mi.
„Klára je taky na vozejku. Vyválela
se na motorce a pak přišla o nohu
nad kolenem. S protézou zatím nějak
moc nechodí, protože jí k tomu navíc
haprujou záda.“
Karel už zase koukal nepřítomně do
skleničky.
Na otázku, co s tím bude dělat,
odpověděl jako asi všichni chlapi,
kteří se dostanou do stejné situace.
„No nevím člověče, co bys dělal
ty?“ Aha. Tak přece jen je tu dnes
poprvé také v roli pacienta. Nikdy se
nesnažím vcítit do jejich problémů,
ale Karel je také kamarád. Napřed
jsem zauvažoval nad tím, co radím
těm zdravým chlapům. „To víš, hochu,
budeš si muset urovnat, co opravdu
chceš. Martina s dvěma dětmi a proti
nim ta tvoje krasavice. Předpokládám,
že když už s tím takhle začínáš, tak
ona mít dítě chce.“
Nasadil jsem profesionálně
empatický výraz a nechal Karla
povídat. O tom, jak se poznali na
nějakém semináři o sportování
zdravotně postižených a jaká to je
láska na první pohled. Jak si doma
vymýšlel, aby mohl vypadnout
z baráku. O procházkách s Klárou
kousek za Prahou. No a já si zase
musel připustit, že chlap je chlapem
se vším všudy, i když třeba sedí na
vozíku. I oni mění ty své starší modely
za mladší, když se jich nabaží. Bez
ohledu na to, co bylo a je. Ale já
nejsem soudce. „Hodláš to, Karle, sdělit
Martině?“
Znám ze své praxe situace, kdy
chlapi vedou paralelní vztahy, včetně
toho, že mají děti a jejich zákonná
o té druhé neví. A nedělá jim to žádný
problém. Přece jen s vozíkem to jde
určitě o něco hůř. „No jo, budu muset
s pravdou ven. S ohledem i na obě
děcka.“
Karel má kluky ve čtvrté a sedmé
třídě. Jak ho znám, určitě se jich nebude
chtít vzdát. Na druhou stranu je zřejmé,
znám také dobře Martinu, že to pro ni
bude jasné. Rozchod. Vlastně rozvoz.
Rozvod. Nikdy by mne nenapadlo, že
budu svědkem takové zápletky. Ale
jedno už teda vím zcela jistě. Lidé na
vozíku jsou fakt úplně stejní jako ti bez
něj. Jen si tolik neošoupou podrážky,
když běhají za svými vyvolenými. Jsem
rád, že já mám doma klid, žena je napůl
světice, někdy dokonce celá, a proto
mne nemusí trápit podobné problémy
jako Karla.
P. S.: Rok se s rokem sešel. Karel už
s Martinou není. Skutečně se rozvedli.
Ale není překvapivě ani s Klárou.
O kluky se s Martinou střídá, protože
bydlí kousek od sebe, nemají s tím
žádný velký problém. Alespoň že tak.
Klára získala flek v Rakousku a s malou
Klárou se v Česku objevuje velmi
sporadicky, spíš jen když jede navštívit
rodiče na svátky. Pokud chce malou
Karel vidět, jede za holkama a těší se
na to, až bude malá Klára větší. Bude si
ji moct brát na delší čas na prázdniny.
Musí makat jako šroub, aby zvládl
alimenty na tři děti. Naštěstí má dobře
placenou práci, domů si bere překlady
a ještě učí jazyky. S matkami svých dětí
vychází, takže konec dobrý, všechno
dobré. Jo, a dneska si už teda dává
fakt hodně bacha na to, zda si začne
s nějakou novou ctitelkou a kam to
nechá dojít. Teda dojet. Aby mu zase
neujely gumy. Přízeň dam má na něj
skoro zázračné účinky. Přímo léčivé…
velký. Pořád se nezbavil mařeny na
hlavě, kterou měl, když jsme ještě byli
na vejšce.
Taky báječně hraje na kytaru.
Každý rok spolu jezdíme na hory na
pánskou jízdu. Na sjezdovce se řítí ve
své skořepině stejně jako v autě. Ale
jde mu to. Večer v hospodě ho vždycky
zaparkuji do rohu tak, že za stolem
není vidět jeho vozík. A ty holky na něj
zasněně hledí pořád stejně jako před
lety, když jsme spolu začínali jezdit
na hory nebo na vodu. A on byl vždy
balič a je balič pořád. Jeho postižení
jej nijak nelimituje jako chlapa, a tak si
tu přízeň dam bohatýrsky užívá. Rád
se ohání starým americkým filmem
Návrat domů s Jane Fondovou, který
viděl náhodou kdesi při nějakém
vysílání pro starší a pokročilé. V něm
Fondová docela úspěšně svedla
herce Jona Voighta v roli částečně
ochrnutého vojenského veterána na
vozíku. Do jisté míry je zajímavé,
že ten vozík jeho ctitelky vůbec
neodrazuje. Nutno teď ale dodat, že
Karel má ženu a dvě děti. Brali se před
deseti lety, jsou stejně staří. Martina je
také na vozíku. Děti jsou úplně zdravé.
Nejdou mi sice ty jeho eskapády pod
fousy, ale koneckonců já se necítím
být povolán rozhodovat za jiné. Znám
spoustu zdravých chlapů, kterým
zálety také nejsou cizí. Karel vždycky
říká to staré otřepané, že co oči nevidí…
Usazený v křesle v onen pátek
končícího prvního měsíce loňského
roku polkl trochu vizoura a potáhl
z doutníku. Zkusil vyfouknout kolečko.
Moc mu to nešlo. Na mé gusto vypadal
divně. Něco se asi děje. „Hele, doktore,
asi budeme muset letos jet spolu na
hory dvakrát.“ Nechápal jsem proč.
„Už jsou totiž zaplacený.“ Opřel se
výrazněji v křesle a vzdychl: „Ujely mi
gumy, doktore.“
Měli jsme teprve prvního panáka
a já měl dojem, že už to byla celá
láhev. Nedocvakávalo mi, co se
mi to vlastně snaží říct. Že by něco
vyvedl s autem? Trochu nejistě jsem
se ho ptal na zdraví dětí a Martiny.
„Jo dobrý, jsou v cajku. A taky jsem
nikoho nepřejel.“ A opět se zakoukal
Ilustrace:
MIROSLAVA
KOLÁŘOVÁ
ŠULCOVÁ