Strana 14
ŽIVOT / PŘÍBĚH
povedlo až po 11 měsících. Styděla
jsem se za svůj úraz a myslela na
své blízké, do jaké situace jsem je to
dostala a jak to mají těžké. Naštěstí
jsem se tedy ani tak moc nezabývala
sebou, protože z pohledu zdravotni-
ce mi následky byly jasné,“ vzpomíná
Marie na okamžiky v nemocnici.
NEVZDÁM SE!
Narodila se v malé vesnici u Třebíče
a vyrostla v tradičních hodnotách,
rodina pro ni byla vždy posvátná.
Dceři Denise je dnes 25 a synovi
Dominikovi 23. „Byla jsem oddaná
manželka a matka, která by udělala
cokoliv pro štěstí svých potomků.
Najednou jsem ale viděla, jak velké
zkoušce nás celá situace vystavila.
Všichni tři vypadali úplně ztraceně.
Těžce se vyrovnávali s novou reali-
tou, o které bylo složité byť jen hovo-
řit. Ukázalo se, jak moc byli zvyklí, že
jsem tady já pro ně. Po návratu domů
se o mě nakonec staral hlavně tři-
náctiletý syn. Můj stav přitom nebyl
vůbec dobrý, provázely ho kolapsy
a další komplikace. Byla jsem ležící
a závislá na pomoci, o kterou jsem si
v té době ani neuměla sama říct,“ líčí
Marie nelehké chvíle, nakonec ve-
doucí k rozvodu.
Katalyzátorem rozvratu manžel-
ství bylo, když se Marie rozhodla svoji
domácí izolaci vyřešit odstěhováním
ke kamarádce, skoro dvě stovky ki-
lometrů od domova. „Šlo o velmi
těžké rozhodnutí, po kterém jsem si
sáhla úplně na dno, ale neviděla jsem
jiné řešení. Na čas jsem přišla úpl-
ně o všechno, včetně každodenního
kontaktu s milovanými dětmi. Uvažo-
vala jsem i o sebevraždě, ale pak jsem
si řekla, že se tak snadno nevzdám!
Té kamarádce vděčím za mnohé, i za
to, jaký šťastný obrat všechno vza-
lo – postarat se o mě v tak těžkém
zdravotním stavu chtělo obrovskou
odvahu,“ říká Marie.
Svůj nový život se rozhodla odstar-
tovat v Jihlavě, kde usilovala o získá-
ní bezbariérového bytu. Po dvou le-
tech od úrazu se také začala ucházet
o místo v nemocnici. Zprvu byla na
pozici sestry odmítána, o místo však
velmi stála, a to nejen kvůli návratu
k plnohodnotnému životu, ale jedno-
duše i proto, že tuhle profesi si kdysi
vysnila natolik, že se na její studium
dala i přes nesouhlas rodičů.
ZNOVU SESTŘIČKOU
Přijetí nakonec pomohla i šťastná ná-
hoda. Na parkovišti u špitálu se po
vyložení z auta její nezajištěný vozík
rozjel a narazil do právě vystupujícího
řidiče, který zaparkoval opodál. Z to-
hoto muže se později vyklubal ředitel
nemocnice a následný pohovor vedl
k rychlému přijetí.
Marie se sice nemohla vrátit zpátky
do přímé péče, jako když pracovala
na dětské chirurgii v Třebíči, kde se
seznámila i se svým bývalým manže-
lem, je však podle svých slov vděčná
i za místo sestry na centrálním příjmu
a na příjmu k hospitalizaci. Ačkoliv
jde hlavně o administrativní činnost,
neztratila ani tolik vytoužený kontakt
s pacienty. „Práce sestry na centrál-
ním příjmu vyžaduje vynikající zna-
losti chodu celé nemocnice a všech
oddělení, abych uměla kvalifikovaně
poradit. Získané pracovní zkušenosti
se mi nyní moc hodí, i když vím, že
asistovat jako instrumentářka na ope-
račním sále už asi nikdy nebudu…“
V současné náročné situaci s opat-
řeními kolem šíření koronaviru je
zkušená zdravotní sestra jak na
jehlách. „Před zahájením karanté-
ny jsem byla několik měsíců doma
kvůli nemoci. Domácí izolaci jsem si
tak měla možnost natrénovat dopře-
du. Velmi toužím vrátit se co nejdříve
zpět ke své práci, bohužel jsem stále
oslabená a můj návrat v tuto chvíli
není možný. Kdyby ale přišla oprav-
dová krize, jsem odhodlaná připo-
jit se ke zdravotníkům v první linii.
Se zajištěním nezbytných nákupů
mi v tuto chvíli mimo jiné pomáhají
i kolegyně a vidím na nich, jak jsou
vyčerpané. Říkají, že si ke mně cho-
Významný posun
a náplň pro ni
znamenala hudba.
Svůj rozlet začala hudbou. Rozhodla
se naučit hrát na klavír, cesty osudu ji
při tom zavedly ke sborovému zpěvu.
Po nezbytných zkouškách Marii před
osmi lety přijal na pozici sopránu
Smíšený pěvecký sbor Melodie Jihlava.
Za tu dobu s nimi procestovala už
solidní kus Česka i Evropy.