Strana 24
KULTURA / POVÍDKA
K
aždý druhý
pátek, když se
nestane nic
mimořádného,
se scházíme
s Karlem
u mne
v ordinaci.
Děláme to
tak od doby, co jsem si ji pořídil. Skoro
dvacet let. Chodili jsme spolu na
základku. Neviděli jsme se po jejím
absolvování dlouho. A pak jsme se
jednou potkali na benzínce. Nejezdí
za mnou jako za psychoterapeutem,
ale abychom si v klidu pokecali.
Vystudoval filozofickou. Naše sedánky
bereme jako takovou duševní hygienu.
Loni na konci ledna taky takhle přijel.
Karel si ovšem pokaždé
z invalidního vozíku přesedne do
koženkového křesla, které správný
psychoterapeut přece musí mít, aby
si prý vyzkoušel, jaké to v něm je
v pozici pacoše. Zapálíme si doutník
a naliju mu sklenku něčeho dobrého.
Bydlí kousek, takže to má domů přes
pár ulic, a jak říkává s oblibou, nohy
se mu cestou domů plést nemohou.
Karel je na vozíku od dětství, protože
mu dolní končetiny neslouží. Oběma je
nám pětačtyřicet, a i když jsme se od
základky neviděli, brzy jsme se začali
těšit na naše pátky.
Sedávali jsme spolu v lavici.
V normální základní škole. To bylo
tehdy dost výjimečné. Ale jeho máma
chtěla, aby chodil do školy spolu se
zdravými dětmi a nebyl zavřený
v nějakém ústavu. Tehdy občas
začínalo to, čemu se vzletně říkalo
integrace zdravotně postižených do
většinové společnosti. Naše třídní
byla bezvadná učitelka. Proto spustila
sbírku napřed mezi rodiči ve třídě
a nakonec o ní věděli v celé Praze.
Podařilo se vybrat dost peněz, tak už
nebylo potřeba Karla vláčet každý
den na vozíku po schodech. Na škole
se objevil venkovní výtah jen pro něj.
Ten humbuk kolem jeho spuštění
natáčela i televize. Dneska vím, že to
byl na svou dobu docela zázrak. Najít
v osmdesátkách třeba dnes běžný
bezbariérový chodník, to nebylo jen
tak. Je fakt, že Karel zapadl mezi nás
úplně v pohodě. Kamarádilo nás s ním
docela dost. Někteří třeba jen proto, že
se od něj dalo opisovat. Ale měl s námi
jistotu, že si na něj nikdo nebude
troufat. Přestože se Karel bez vozíku
nikdy neobejde, je to fakt akční chlapík.
Jestli se za socíku na postižené hledělo
skrz prsty a soudruzi dělali, jako že
nejsou, dnes už je to hodně jinak.
Někdy s Karlem jezdívám autem. Na
ruční ovládání. Ručička tachometru
často olízne hranici, kdy mne začne
trochu mrazit mezi lopatkami. Protože
sám bych v takových místech tak
rychle nejel. Když se ho snažím brzdit
v jeho rozletu, hbitě mne usadí: „Co
blbneš, člověče? Může se mi stát
něco horšího? Jen to, že už ani na tom
vozíku jezdit nebudu, ale protože vezu
tebe, tak si dávám sakra bacha.“
Je pravda, že Karel jezdí dokonce
i automobilové závody. Ale přece jen
mne trochu straší ostatní účastníci
silničního provozu. No zatím žiju. Ono
je toho chlapa opravdu dost. Plave tak
rychle, že si musím hodně vzpomínat
na to, jak mne zamlada dřeli trenéři
v bazénu, abych prý makal. Karel
má páru v rukách obrovskou. Zvedá
činky, na které se já, s ohledem na svá
záda, jen koukám. Na břiše má pekáč
buchet. Hraje tenis jak stolní, tak ten
Libor Šprysl:
Ujely mi
gumy,
doktore