Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

23

Zároveň už když plánuji kalen-

dář, počítám s tím, že po náročných

dnech musí následovat dny volnější

a že musí být rovnováha mezi pra-

covním a osobním časem. A pak,

když mi přijde vyčerpání uprostřed

plného kalendáře, nestydím se ne-

aktuální věci odkládat a odvolávat.

Před několika lety jsem se rozhodla,

že nebudu používat lež a výmluvy,

a byla jsem překvapená, jak pozitiv-

ně lidé reagují na pravdu. Takže po-

kud odvolám schůzku s tím, že mám

introvertní stav a ráda bych strávila

den v usebrání a odpočinku, na dru-

hé straně je vždy pochopení. Navíc

když potom schůzka proběhne, je

vždy v dobré náladě a s pozitivním

výsledkem, protože už máme za se-

bou upřímnost a pochopení… Cesta

k laskavějšímu zacházení a zmen-

šování nereálných nároků, které na

sebe neustále klademe.

Viděla jsem představení No a!,

kde jste publiku na začátku řekla,

že máte teplotu. Proč jste večer

nezrušila?

Ano, to je hezký příklad, že nic není

rigidní a že vždy vyhodnocuji situaci

v kontextech. Nejohleduplnější k sobě

by bylo nehrát a představení zrušit.

Na druhou stranu to představení bylo

součástí festivalu Na hlavu, který byl

celý zaměřen na duševní zdraví, tak-

že se nedalo nahradit v jiném termínu.

Takže jsem propadla iluzi nenahradi-

telnosti, sebedůležitosti a šla jsem do

toho. Byl to zajímavý zážitek, stálo mi

to za to. Věřím, že i divákům.

Není všechno, co si nakládáte,

příliš únavné?

Únavné by to bylo, kdyby ten proud

byl pouze jednosměrný, ode mne

ven. Ale ta energie se točí, vyměňuje,

dochází k setkání a naplňuji smysl

své existence. Všechny mé činnos-

ti mě baví, dělám je ve společenství

přátel a často jsem u toho šťast-

ná, takže moje duše dostává dobré

emoční krmení.

Role si vás vyhledají. Mezi po-

četnými na vaší domovské scéně,

vDejvickém divadle, se dost vy

-

mykal příběh autistického dítěte,

později ženy, Wendy. Psalo se oní

jako oroli roku!

Hru Kakadu u nás režíroval Jiří Ha-

velka (2014), měla derniéru vloni.

Wendy mi dala velký záhul, šlo o po-

stavu, kde jsem se nemohla opřít

o žádnou osobní zkušenost. Musela

jsem si vytvořit novou zónu před-

stavivosti, která je mimo mé běžné

myš lenkové vzorce, mimo můj sys-

tém. Mimo logiku… Musela jsem se

dostat k jinému způsobu myšlení

a vnímání. To bylo nejtěžší a nevím,

nakolik se mi to podařilo.

Nechtěla jsem se připravovat na

roli tak, že budu chodit mezi autistic-

ké děti, budu je pozorovat jak opičky

a pak je budu napodobovat, abych

ukázala, jaká jsem dobrá herečka.

Při hledání jsem vycházela z litera-

tury a filmů a na základě nasbíra-

ných informací jsem se snažila najít

k Wendy svou vlastní cestu. Kakadu

je typ představení, kterému říkám

bolavé… Poznala jsem třeba při re-

prízách, když v hledišti seděl divák,

který měl zkušenost s autismem –

hned se mi hrálo jinak. Ale zároveň

to v sobě nese potenciál pochopení,

empatie, sdílení, úlevy, citu, to jsou

důležité kvality pro lidské bytosti.

Film idivadlo projevují vná-

mětech zájem oodlišné lidi, lidi

shandicapem fyzickým imentál

-

ním. Proč, podle vás?

Podle mne větší zájem o handicapo-

vané nebo sociálně vyloučené na-

růstá proto, že divadlo i film fungují

jako zrcadlo světa a reflektují naši

potřebu se definovat. Sami se vel-

mi často definujeme skrze to, co je

jiné! I skrze osudy lidí s handicapem.

Mohou nás inspirovat svou odva-

hou, odhodláním, disciplínou, úsilím,

ale také nám tyto příběhy mohou

zprostředkovat pokoru nebo vděk –

a mohou nás motivovat k tomu, aby-

chom vzali svůj život do vlastních

rukou a aktivně ho tvořili. Abychom

realizovali takové kvality, jako je al-

truismus, soucit, velkorysost, ochota

a spousta dalších.

Patříte mezi naši hereckou špič-

ku, svědčí otom nominace na vý-

znamné divadelní ifilmové ceny.

Navíc prožíváte věk mezi čtyřiceti

apadesáti, podle mnohých skvělý

ženský věk. Souhlasíte?

Přijde na to, který den se mě na to

zeptáte. (směje se) Vše prožívám ve

vlnách, jako každý, ale obecně je to

fajn věk. Fyzicky ještě stíhám, i když

péče už stojí víc času a úsilí. Už se

mi, myslím, daří praktikovat lepší

komunikaci se sebou a laskavější

přístup ke svým emocím, nenáro-

kuji na sebe, aby mi bylo stále jenom

dobře, úročí se životní zkušenosti

a výcviky, říkám tomu aplikovaná

moudrost. Rozhodně si myslím, že

na tohle období budu ve stáří vzpo-

mínat jako na moc hezké.



Simona Babčáková (*)

Česká divadelní afilmová herečka, vystudovala Zlínskou

školu umění, prošla scénami Městského divadla Zlín

avPraze Divadla vDlouhé, nyní hraje téměř dvě desítky let

vDejvickém divadle. Absolvovala také studium improvizace

uJaroslava Duška. Kromě herectví se věnuje imoderování,

přednáškám, workshopům, improvizaci (vroce  založila

improvizační skupinu NO A!).

Za své výkony získala nominace na Cenu filmové kritiky ina

sošku Českého lva. Se svým kolegou Václavem Neužilem

natočila pro Nadaci Charty  úspěšný spot.

Simona Babčáková vychovává syna Alberta adceru

Josefínu.

Více informací na www.babcakova.cz

Z mého úhlu pohledu většina lidí

vědomou psychohygienu vůbec

nedělá. Přitom bychom se o tom měli

učit už na základní škole, na střední

nejpozději. Je to naprosto zásadní

pro kvalitu prožívání života.