Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

můžeš / číslo 5 - 2015

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

■ Úspěšná neziskovka stěžkým úkolem.

■ Tady se nehází flinta do žita.

■ Lidé zPOHODY už vyučují další.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Ú

plně přesná čísla neexistují, ale

odborný odhad říká, že unás žije

zhruba 300000 lidí smentálním

postižením. Procento podobné jako

vdalších vyspělých zemích. Příčiny

nejsou úplně objasněné, vedle vrozených

genetických vad tu najdeme iriskantní cho-

vání žen vtěhotenství nebo některé infekční

nemoci raného věku. Tak či tak, včeském

amoravském světě se každý den probouzejí

statisíce občanů neschopných zařídit si svůj

samostatný život, zvládnout běžnou péči

osebe adomácnost, někdy ipsaní apočítá-

ní, vnejtěžších případech navázat komuni-

kaci sokolím nebo porozumět nejobyčejněj-

ším pravidlům.

Jana

Občanské sdružení Pohoda vzniklo vroce

1998. Začínalo schráněným bydlením pro

osm lidí, ale především sheslem Společnost

pro normální život lidí spostižením. Aslovo

„normální“ tu dostalo zvláštní význam. Za-

tímco většinová společnost pokládá mentální

postižení za osud, kterému nelze uniknout,

ředitelka POHODY Lucie Mervardová říká:

„Když nejde oúplně nejtěžší stav, každý

znašich klientů má své sny atouhy, něco

umí achtěl by umět víc, každý hledá pevné

vztahy ve svém okolí, cit, důvěru, porozu-

mění ostatních. Nejsou toto velká znamení

normality? Je jejich svět opravdu tak odlišný

od našeho? Nebo to raději nechceme vědět?“

Právě vědomí, že tito lidé nejsou osudově

zavřeni vkleci postižení, že mohou žít lépe

ajejich stav se může izlepšovat, dalo vyrůst

takovým neziskovkám, jako je tato. Už nejen

velké ústavy, kde mají jednoho asistenta

pro dvacet lidí, ale relativně malé neziskové

organizace plné nadšených akvalifikovaných

pracovníků aexternistů vytvořily od deva-

desátých let síť plnou humanity aopravdové

pohody. Kde by dnes byla Jana?

Mentálně postižená mladá žena zMoravy

otěhotněla neznámo ským ave vlastní rodině

dostávala co proto. Odešla isdítětem, které

jí ale odebrali. Více je neviděla adodnes to

bolí. Později žila sice vpodporovaném bydle-

ní, ale na okraji společnosti. Dítě jí odebrali,

neuměla hospodařit spenězi, uklízet, vařit,

prát, vjakémsi divokém vztahu sjakýmsi

asociálem snášela fyzické týrání – anaděje

žádná. POHODA ji vzala do svého chráně-

ného bydlení, kde jsou nepřetržitě přítomni

asistenti, kde klientům pomohou se základ-

ními potřebami aopravdu podrobně hledají,

jak jim zlepšit život. Vždyť Jana ani nevěděla,

zda má občanský průkaz akde je.

Dnes už bydlí samostatně, chodí do práce

aasistenti ji navštěvují jednou za tři dny.

Zázrak? Ne, lidský přístup bližních, kteří

to umějí. Srdce je tu nezbytné, ale nestačí.

Mentální postižení není nemoc. Porozumět

mu ahledat naprosto jedinečnou pomoc pro

každého přesně podle jeho stavu amožností

Když člověk

potká lidi

DOKÁŽETE

JE NA ULICI

opravdu

poznat?

Už nejsou

exotikou...

�

Proč se nám

žije lépe

Evropa není přesně ohraničená, atak

ani nevíme, odkud kam až sahá. Přesto

všichni tušíme, jaké hodnoty kní patří,

ato ikdyž je třeba nedodržujeme. Jed-

nou znich je postarat se, alespoň trochu

zabezpečit svého bližního, který trpí

asám si neumí či nemůže pomoci. Zto-

hoto vkřesťanství zakotveného příkazu

se později vyvinula psaná inepsaná

povinnost poskytnout člověku nějak

postiženému či chudobou sužovanému

alespoň místo kpřenocování někde ve

stodole či vobecní pastoušce. Takový člo-

věk pak chodíval po střídě, tedy střídavě

navštěvoval každý den jinou chalupu,

kde dostal polévku aněkdy ikus chleba.

Pomáhalo to nejen tomu chudému, ale

vytvářelo to společenství lidí vedle sebe

žijících, vytvářelo to jakousi sociální

jistotu, atěm, kteří na tom byli lépe,

to umožňovalo prokázat dobrý skutek

avelkorysost. Vlastně to něco přiná-

šelo oběma stranám – obdarovanému

idarujícímu. Jednomu pomoc, druhému

uspokojení, apokud byl věřící, ipár

schůdků do nebe.

Atakovýto příběh olidském jednání

avytváření společenství na základě dob-

rého skutku je podkladem iobčanského

angažování se vsoučasnosti, tedy opětně

vytváření obce. To jsou dávné kořeny

dobrovolnické činnosti – vytváření

občanského společenství – akořeny toho

všeho, co dnes nazýváme dobročinností

azčeho pramení dobrovolnictví.

Není to podnikání, je to pouze dobro-

volné poskytování pomoci, rozdávání

či spíše předávání přebytků ve prospěch

všech. Vedle státního či veřejného

existuje ve všech moderních svobodných

společnostech isektor soukromý ajako

třetí se objevuje občanský, dobrovolnic-

ký, nevládní či chcete-li neziskový sektor.

Abychom nemuseli čekat na starostu či

rychtáře, zakládáme různé spolky, tedy

nevládní aneziskové iniciativy, které

doplňují činnost těch oficiálních. Iproto

se nejen těm handicapovaným, ale inám

ostatním žije lépe.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

www.muzes.cz

www.audioteka.cz/muzes