Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / AMBULANTNÍ REHABILITACE

někdo věnuje a pak je zase potře-

ba čekat, než lékař předepíše další

cyk lus. Člověk se tak dostává do re-

žimu, že k další rehabilitaci dochá-

zí v okamžiku, kdy ho už všechno

bolí. „Mnohem lepší by bylo, kdyby

rehabilitace fungovala jako preven-

ce před lékařskými zákroky, které

se bohužel stávají nevyhnutelnými,

pokud se o mne nestarají fyziotera-

peuti. Což sice může člověk řešit, ale

musí mít na to peníze. A těch větši-

na vozíčkářů opravdu nazbyt nemá,“

dodává Michal Prager.

Slova radního doplňuje ředitelka

Rehafitu, jednoho z mála speciali-

zovaných rehabilitačních pracovišť

pro lidi s postižením na pražském

Černém Mostě, Pavlína Zvelebilová:

„Poskytovatelů rehabilitace je mož-

ná dost. Ale většina rehabilitačních

zařízení, nejen v Praze, se speciali-

zuje na určité diagnózy. Navíc nemají

zkušenosti s tělesně postiženými. Je-

jich rehabilitace je totiž velmi kom-

plexní obor. Tito lidé potřebují pravi-

delnou rehabilitaci ke svému životu

mnohem více než lékařskou péči.“

LÉKAŘ, MINISTERSTVO,

NEBO POJIŠŤOVNA?

Jak tedy systém funguje nyní a ne-

šlo by rehabilitaci lidí s postižením

chápat jako prevenci? David Šíma

z tiskového odboru ministerstva

zdravotnictví uvádí, že frekvence

rehabilitačních výkonů je počítá-

na na běžného pacienta a v případě

potřeby, kterou vždy určí ošetřující

lékař, je možné frekvenci změnit.

V takovém případě zdravotní pojiš-

ťovny mohou vyžadovat lékařské

zdůvodnění či souhlas revizního

lékaře. „Ve smlouvě poskytovate-

le se zdravotní pojišťovnou lze také

zohlednit spektrum pacientů včetně

jejich náročnosti na zdravotní péči.

Zdravotní pojišťovny nejsou limito-

vány seznamem zdravotních výkonů

a mohou si s poskytovateli nasmlou-

vat specifické či úplně nové výkony.

Například VZP má svůj vlastní čísel-

ník výkonů (který používají i ostatní

pojišťovny). Současně zdravotní po-

jišťovny mohou navrhnout změny

do seznamu zdravotních výkonů,“

vysvětluje princip.

Vlastimil Sršeň, tiskový mluvčí

VZP, říká hned na úvod, že zdravotní

pojišťovny nemohou svévolně určo-

vat, co svým klientům uhradí či ne-

uhradí. Pojišťovny nakládají s veřej-

nými penězi a řídí se přitom platnou

legislativou. Tu ale podle něj netvoří,

nemají možnost podávat dokonce

ani návrhy na její případné úpravy,

protože nemají zákonodárnou ini-

ciativu. „VZP striktně dodržuje plat-

né zákony, vyhlášky či nařízení vlá-

dy. Pokud jde o zdravotní výkony, je

platným předpisem seznam zdravot-

ních výkonů, který každoročně vy-

dává jako obecně závaznou vyhlášku

ministerstvo zdravotnictví. V něm

jsou ministerstvem taxativně vyme-

zeny výkony, které lze hradit z ve-

řejného zdravotního pojištění.“ Hana

Kadečková z pojišťovny ministerstva

vnitra souhlasí a dodává: „Specialis-

té mohou navrhnout změnu výkonů

ve své odbornosti v seznamu zdra-

votních výkonů z hlediska indikace

a využití podle diagnózy a také jejich

frekvence a opakování. Pojišťovny

pak výkony musí hradit.“

DLOUHÉ CESTY ZA CVIČENÍM

Stín pochybností vnáší poznámka

paní ředitelky Brůhové: „Smluvní

vztah s každou pojišťovnou je uza-

vírán specificky a obsahuje dosti

složité vzorce pro výpočet úhrady.“

Není to tak dlouho, kdy byl i zmíněný

Rehafit na pokraji uzavření v podsta-

tě ze stejných důvodů, jakým čelili

jejich kolegové v Borovanech. „Naši

klienti s postižením si museli zpo-

čátku hradit veškerou terapii zcela.

Až postupem času se podařilo pře-

svědčit alespoň tři pojišťovny – VZP,

OZP a VOZP, že budou hradit svým

pojištěncům rehabilitace u nás. Přes-

to jsme se nevyhnuli těžkému střetu

o to, v jakém režimu budou úhrady

probíhat,“ vzpomíná na krušné časy

Pavlína Zvelebilová.

Dobu krize připomíná také Michal

Prager s jistou nechutí. Z pozice rad-

Ředitelka Brůhová

z Borovan si může

oddechnout – dnes

už tady mohou

pomáhat všem,

kdo pravidelnou

péči potřebují.

Bez pravidelné

rehabilitace

se člověk

spostižením

neobejde anikdy

jí není dost. Míst,

kde ji poskytují, by

mohlo být určitě

víc, mnozí za ní

dokonce jezdí

dlouhé hodiny.