Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 30

SLOVO MÁ...

Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

vespolupráci sNadací Charty 77

Melantrichova 504/5

110 00 Praha 1

IČ: 62933833

Šéfredaktor: Štěpán Beneš

e-mail: stepan.benes@muzes.cz

Redakce:

Radek Musílek

e-mail: radek.musilek@muzes.cz

Jan Šilpoch

e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

Manažerka redakce:

Veronika Vojtíková

e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

Mobil: 725 208 298

Korektorka:

Martina Čechová

Adresa redakce:

Melantrichova 5, 11000 Praha 1

Mobil: 725 208 298

Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

pro předplatitele 24 Kč.

Celoroční předplatné 240 Kč.

Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

ISSN 1213-8908

Registrováno Ministerstvem kultury:

MK ČR E 6622

Periodicita: 10x ročně.

Toto číslo vychází vdubnu 2020.

Vychází zafinanční podpory

Ministerstva zdravotnictví ČR

aMagistrátu HMP.

Art director:

Jiří Bušek

Grafická úprava asazba:

Jan Bělovský

Tisk:

Grafotechna Print, s. r. o.,

Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

Rozesílá:

Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

Foto natitulní straně:

Jan Šilpoch

Partneři redakce:

BOŽENA JIRKŮ

bozena.jirku@bariery.cz

Téma historie a vzpomínek se v poslední době

trochu víc prolíná do mojí práce. Na mém sto-

le leží mnohasetstránkové paměti zakladatele

nadace Františka Janoucha, který doma, ve

Stockholmu, dal na papír vše, co souviselo

se vznikem nadace a s její dlouholetou prací.

Pan profesor stejně jako já přišel do let, kdy je

na co vzpomínat, je co rekapitulovat.

Nemůžu tomu ani uvěřit, že jsem práci v na-

daci věnovala dvacet osm let života. A byly to

krásné roky. Moje oblíbená věta je, že jsme

s Františkem Janouchem učili tuhle zemi cha-

ritě. Konto Míša byl ukázkový nadační příběh,

který „chytil“ celou zemi, a my jsme v krátké

době vybrali sto milionů korun a zakoupili

Leksellův gama nůž, unikátní lékařský přístroj.

To vše se odehrálo v roce 1992. Je to dávno?

Ale zažili jsme to.

Proto podporuji seniorský projekt v nadaci,

který zdaleka nemá tu sílu a věhlas jako Kon-

to Bariéry, ale je skvělý proto, že jeho hlavním

cílem je měnit pohled společnosti na seniory,

čím dál větší skupinu v naší společnosti, která

toho hodně ví a má co říci. Daří se nám to? Je

to věčné téma, přesvědčovat společnost, že se-

nioři, pamětníci, nejsou jenom nabručené báby

a dědkové, kteří potřebují pomoc, ale že to jsou

inspirující úžasní lidé, kteří toho mají hodně ve

svých hlavách a je potřeba to využívat.

Nedávno jsem byla na obědě s Honzou Ka-

čerem, úžasným hercem a dlouholetým patro-

nem nadace, kterému je třiaosmdesát. Bavili

jsme se o tom, jestli jsme si dokázali předsta-

vit, že budeme takhle staří. No vůbec ne! A jak

dřív vypadali lidi ve třiaosmdesáti? Dneska

Kačer přijede z Bratislavy, kde točil film, zítra

jede na besedu do Přelouče. Lidé jsou v jiné

kondici a je to potřeba brát na vědomí, že mají

ještě zdravou hlavu, a když mají ještě zdravé

nohy a tělo, je to skvělé. Řada lidí třeba ve ve-

dení měst a obcí už si to naštěstí uvědomuje.

A ozvat se už umějí i samotní senioři. Občas

se směju, že už nás kluby SenSen, které jsme

pomáhali před osmi lety zakládat, nepotřebují,

že si všechno dohodnou a obstarají samy.

Nám jde o to nezapomínat, propojovat gene-

race skrze vzpomínky, paměti. Máme Národ-

ní kroniku, web, kde mohou lidé sdílet svoje

vzpomínky, projekt Dopis vnoučeti, ve kterém

senioři píšou svým potomkům o tom, co bylo

a je v životě důležité. Pro moje starší vnoučata,

kterým je 21 a 17, je třeba radost, když si sed-

neme a vyprávím jim jen o tom, co dělali a ří-

kali, když byli malí. Co bylo v obchodech, jak se

žilo. Sdílejte svoje vzpomínky, není pravda, že

to nikoho nezajímá. Zajímá!

Třešničkou na dortu té každodenní práce se

seniory v celé republice je cena Senior roku.

Sbíráme nominace z celé republiky. Nutíme

lidi, aby se zamysleli: Je třeba vedle mě v ulici

senzační senior? A chceme to i po představi-

telích měst a obcí, aby se rozhlédli kolem sebe

a nominovali výjimečného seniora, který dělá

nezištně něco navíc, zajímá se o druhé. A když

se pak v Pražské křižovatce objeví na vyhláše-

ní čtyři sta aktivních lidí v seniorském věku, je

to ta nejlepší reklama. Loni jsme třeba uvedli

do Zlaté síně SenSenu pana profesora Pavla

Pafka. „Kde jste ty lidi vzali?“ ptal se, když se

rozhlédl. A já jsem mu na to řekla: „Pane profe-

sore, těch je plná republika.“

Ale zpět k Františku Janouchovi, který inspi-

roval v životě nejen mě, ale hodně lidí i mimo

nadační sektor v této zemi. I on je ve Zlaté síni

SenSenu a s napětím i s úsměvem teď listuji

v jeho tlustém rukopisu. Bude to počteníčko.



Vaše Božena Jirků

Dnes trochu

o historii

a vzpomínkách…