Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 3

3

EDITORIAL OBSAH

ŠTĚPÁN BENEŠ

Velké hledání zažívají pravděpodob-

ně všichni lidé s postižením v České

republice, kteří potřebují pravidelnou

ambulantní rehabilitaci. Ten problém

už většina z nich zná – a jak v úvodní

reportáži zjišťuje Libor Šprysl, situa-

ce se za několik posledních let nijak

dramaticky nezlepšila.

Zádrhelů je stále několik: ne všude

umějí s lidmi s postižením pracovat

(je to přece jen složitější než vyvrt-

nutý kotník nebo polámané koleno)

a mají v předepsané jednotce málo

času – než se člověk s postižením

dostane na lůžko, ztratí mnohdy i po-

lovinu této doby. Jinde jsou zase pro-

blémy s úhradou od pojišťovny, někde

chybí kapacita, všude chybí četnost,

která dovoluje rehabilitovat mnohem

méně, než by bylo pro udržení kon-

dice a samostatnosti potřeba. Zbývá

strategie šetřit a urvat, co je dostupné,

často za tím jezdit i stovky kilometrů

– pokud na to zbývají peníze.

Jet do státem hrazených lázní není

pro lidi s postižením zrovna vhodné

řešení – práce je tam sice intenziv-

nější, výsledky ovšem nejsou dlou-

hodobé a mnozí se shodují, že právě

pravidelná ambulantní rehabilitace

by byla správnějším řešením. Konec-

konců by ušetřil i ten stát – za lékař-

ské zákroky a léčení, kterých by při

správné prevenci nebylo zapotřebí.

Určitě ale nevynechte ani další

texty v tomto vydání. Třeba reportáž

o výcviku vodících psů pro nevido-

mé, příběh Lucinky Sukové, která

čeká na novou bionickou protézu,

nebo reportáž Petra Bučka o řidičce

bez rukou z Brna, jejím skvěle upra-

veném autě i snu samostatně cesto-

vat. V rubrice Kultura si pak můžete

přečíst rozhovor se Zuzanou Hájko-

vou, která se kromě českého zna-

kového jazyka věnuje i jeho zvláštní

formě – uměleckému tlumočení.

Vítejte u dubnového vydání časopi-

su pro všechny, kteří se nevzdávají!



Rehabilitace,

kde jsi?

Jak se žije... Hradec Králové

pro handicapované

Velké hledání. Dostupnost pravidelné rehabilitace pro lidi s postižením

strana 16–18

strana 6–9

Auto Moto: Řídit bez rukou?

Žádný problém!

Miluju svůj znakový jazyk!

Zuzana Hájková nejen

o uměleckém tlumočení

Architekt Petr Brůna:

Bezbariérovost není nutné zlo

Příběh Lucie Sukové:

Lepší bez ruky než bez mozku!

strana 21–23

strana 24–27

strana 9–11

strana 19–20

vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16