Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

25

můžeš / číslo 3 - 2015

Konto Bariéry

pořádalo vprosinci

. aukční salon výtvarníků.

Doprodej všech nevydražených

uměleckých děl najdete tradičně na

www.kontobariery.cz.

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

vztahy. Nedávno jsem slyšel sousedovic

Romana volat – mami, všechny jsem zabil,

ale mně počítač řek, že mám ještě dva živo-

ty! Zoufalá matka křičí – Romane, počítači

nevěř, máš jen jeden život! Jako my všichni!

Málo platné, život vdětské partě jen nejen

velká zábava, ale také nenápadné učení…

Co nás naučil skautský oddíl? Vlastním

úsudkům, pevnosti slibů, úctě kmanuální

práci, spolehlivosti vůči ostatním. Banality?

Kdepak, malý člověk se bezděky připravuje

na celý život, jeho mozek trénuje azískává

schopnosti, které bude mockrát potřebovat.

Kde se tyto hodnoty učí dnešní děti?“

Otevřená, ale nikoli karatelská slova

prozrazují starost. Bojí se, že mediální

manipulace změní naše mozky, které po-

kládá za největší výtvor přírody. Bojí se, že

nová civilizace umění potřebovat nebude,

že zmizí návštěvníci zgalerií apotřeba

běžného člověka obklopovat se výtvarným

uměním. Protože sice dobře zná řeči „už se

nic nového stejně nedá vytvořit“, ale hned

proti nim staví logickou otázku: Aco my,

kteří žijeme až nyní? Už nemáme co dodat,

připomenout, naznačit, už budeme jen

konzumenti, nikoli objevitelé? Apřipomí-

ná fiasko teoretiků, kteří doslova poplivali

impresionisty, aby se nakonec ukázalo, že

právě tato naprosto nová, ve své době nej-

současnější škola, vytvářela hodnoty dnes

ceněné astronomickými částkami.

Obchod suměním je tvrdý byznys

„Vletech 1982 a1984 jsem byl vyzván kúčasti

na Benátském bienále. Sklasiky moderny

Picassem, Dalím, Dubuffetem tam vystavo-

vali iPenck, Immendorff aBaselitz, kteří se

tenkrát vrátili kprapodstatě malby auchva-

covali hlubokými citovými vzněty tryskajícími

zjejich obrazů. Ato vdobě, kdy řada kunsthis-

toriků prohlašovala, že závěsný obraz je mrt-

vý! Tehdy se zrodil pojem postmodernismus

azároveň se obchod suměním stal tvrdým

byznysem, do něhož se investuje jako do su-

rovin. Mnozí se podřídili, uchýlili se knadpro-

dukci. Aby se obchod nezastavil, musí se pro-

dukovat stále nové zboží! Zobrazů se vlastně

staly akcie srostoucí hodnotou. Je to dobře,

nebo špatně? Nevím. Já se raduji ztoho, že se

nemusím honit za úspěchem. Nikdy jsem to

slovo neměl rád, protože je vněm zakódován

spěch. Akdyž iúspěch přicházel, bral jsem ho

jako vedlejší jev. Vždyť dějiny dokládají, že jen

málokdy se umělec během svého života dozví,

jaké jeho dílo opravdu je… Jediné, co může

dělat, je stále se snažit odotek stropu svých

možností. Ale platí to jen pro umělce?“ 

schopností zastavit se, dívat, popřemýšlet,

třeba inepochopit můj obraz… Počítám

zkrátka sjeho názorem, zaujetím, sjeho

potřebou být sám sebou. Bohužel dnes čím

dál víc vidím jistou okoralost. Azase musím

připomenout techniku. Každý má mobil,

každý nekonečně dlouho kouká do počíta-

če nebo na obrovskou televizi. To není jen

ztráta času, ale hlavně ztráta vlastního já.

Vizuální smog změnil život dětí. Je mi líto,

že si nehrají venku, že jejich svět zahlcují

jen umělé obrázky, umělé situace, umělé

„Sjezdil jsem skoro celý svět. Apotkal

lidi všech barev, ras, kultur... Dnes žijeme

ale úplně jinak než všedesátých letech, kdy

jsme sČerným divadlem hostovali vdesít-

kách měst. Vlegendárním New Yorku jsem

zažil ještě bezdomovce na 5. avenue, teď

tam vidíte, jak čas trhnul oponou, jak se

technika stala pramenem obrovské proměny

všude, nejen vamerických velkoměstech.

Tato doba je nejsvobodnější anejbohatší

ze všech časů, které lidstvo pamatuje. Vůbec

nezavírám oči před velkými oblastmi, kde

vládne příšerná chudoba. Jsme bohatší, ale

nevím, jestli jsme spokojenější. Lidstvo denně

cosi objevuje, inovuje, zlepšuje. Jen samo

na sebe jako by zapomnělo. Lidé jsou stále

stejní, neumějí, nechtějí, nebo nemohou se

poučit? Není to svědectví onaší neschopnosti

pamatovat si zkušenosti otců? Už antičtí autoři

psali – střezte se lidí moci! Každá moc mění

člověka knepoznání. Kolik místa věnují staré

texty pýše! Avidíte, není to nic platné. Takže

se ptám: Umíme být pokorní? Umíme?“

Důkazem je tvorba

Toto umělcovo trápení svěčnou otázkou je

opravdové. Důkazy hledejme vjeho tvorbě,

která vždy udivovala nejen perfektním

řemeslem, ale především myšlenkami,

tajemnými náznaky čehosi pod povrchem.

Tak okouzlil svět, tak se zařadil mezi veli-

kány české grafiky. Za žádnou cenu nechtěl

anemohl kopírovat, musel si najít svou

výtvarnou řeč. Dnes je známý, protože je

neopakovatelný.

„Aby moje práce měla vůbec nějaký

smysl, musím počítat sdivákem. Sjeho

Aby moje práce měla vůbec nějaký smysl,

musím počítat sdivákem. Sjeho schopností zastavit se,

dívat, popřemýšlet, třeba inepochopit můj obraz...

ZAVŘENÉ DVEŘE,

1979, suchá jehla,

50 x 50 cm.

Vystaveno

vMetropolitním

muzeu vNew

Yorku, vexpozici

mistrovská díla -

kresby agrafiky

posledních pěti

století.

DAIDALOS, IKAROS A SLUNCE,

lept (varianta s kresbou 1/1), 1991