Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

ASISTENTI PEDAGOGA
18
můžeš / číslo 3 - 2015
Text: TOMÁŠ FEŘTEK
Foto: ARCHIV AUTORA
Včlánku Co nám to ten ministr udělal?
(Můžeš 11/2014) se dlouholetý ředitel
Jedličkova ústavu aškol ačlen rady
Konta Bariéry Jan Pičman zamýšlel
nad úlohou asistentů pedagogů ve
školách. Jako reakci na jeho text
přinášíme další názor naintegraci
ainkluzi ve školách od publicisty,
novináře aspisovatele Tomáše Feřtka,
který se věnuje propagaci vzdělávání
vobecně prospěšné společnosti EDUin.
K
oresponduji sjednou paní učitelkou
změsta na pomezí Čech aMoravy.
Učí dvacet let na prvním stupni, má
ve třídě skoro třicet žáků, už něko-
lik let pracuje sdívkou svadou zra-
ku. Postupně ale vjejí třídě přibývalo dětí,
které měly nějaké další speciální vzdělávací
potřeby. Což přeloženo znamená nejčastěji
poruchy chování aučení. Začalo to prý být
nezvladatelné. Žádala orozdělení třídy, ale
vedení školy řeklo, že na podobné opatření
nemá peníze. Atak paní učitelka, která
jinak integraci dětí sproblémem do běžných
tříd jednoznačně podporuje, skončila po
dvou letech snažení vdlouhodobé pracovní
neschopnosti. Anakonec šla do školy ozná-
mit, že se už nevrátí, že si raději najde jiné
zaměstnání. Prý se jí hodně ulevilo.
Chybí nejen peníze na asistenty
Nejde oojedinělý příběh. Takových si učite-
lé mezi sebou vyprávějí desítky. Aje to jeden
zdůvodů, proč jsou kindividuální integraci
dětí iinkluzivní společné škole tak rezer-
vovaní. Obávají se, že pokud by část dětí,
které dnes směřují do praktických aspe-
ciálních škol, dorazila do jejich třídy, situaci
nezvládnou. Amají pravdu. Neexistuje
prakticky žádná podpora učitelské profese,
nemáme kariérní řád, který by odměňoval
kvalifikovanější amotivovanější učitele,
nemáme způsob financování, který by na
děti se speciálními potřebami vběžné škole
pamatoval, nemáme učitelské mentory,
kteří by uměli radit ve složitých výchovných
avzdělávacích situacích, nemáme speciální
pedagogy amediátory, kteří by zvládali
Ve školství chybí víc než peníze.
Do běžných škol chodí více než polovina dětí s postižením.
Učitelé potřebují i fungující kariérní systém.
Pokud chceme společnou
školu, musíme ji podporovat
komunikaci shraničními žáky aobčas
isproblematickými rodiči.
Samozřejmě, iza této situace je možné
integrovat do běžné školy dítě snějakým
problémem, ale jak ukazují zde otištěné
příběhy, není to nic jednoduchého.
Asistent, svatá osoba bez nároků
Asistenti pedagoga, kteří mají učiteli pomoci
zvládnout situaci, velmi dobře ilustrují
náš současný přístup kproblému. Obecně
říkáme: ano, integraci chceme apodporuje-
me. Reálně jsou ale peníze na integrované
děti tak malé, že je těžké sehnat na místo
asistenta opravdu kvalifikovaného člově-
ka. Takže nejčastěji jde odívky po střední
škole, které takové místo vezmou, než si
najdou něco lepšího. Navíc asistent téměř
nikdy nemá celý úvazek, takže už tak malý
plat se smrskne na polovinu nebo třetinu.
Aikdyž máte asistentský úvazek třeba
jenom třetinový nebo poloviční, nemůžete
dělat najednou asistenta třeba dvěma nebo
třem dětem, protože vyučování je jen jedno
– dopolední. Celý problém ještě komplikuje
fakt, že rozlišujeme mezi osobními asisten-
ty, kteří by měli pomáhat dětem jen sjejich
obsluhou, aasistenty pedagoga sučitelskou
kvalifikací.
Aaby toho nebylo málo, tak openězích
na asistenty rozhodují kraje, takže vkaždém
znich jsou ty peníze jiné, navíc zroku na
rok nejisté. Kolik kvalitních lidí pro takovou
práci lze najít za tak mizerných podmí-
nek? Nedostatečnou podporu často suplují
maminky, které rezignují na své zaměstnání
astanou se osobním školním asistentem své-
ho dítěte. Ve skutečnosti se tak opět děti dělí
na chudé abohaté. Pokud na to rodiče mají,
může se matka věnovat jen dítěti, uchud-
ších to vúvahu nepřipadá. Ato jsme ještě
nezačali mluvit ostavebních úpravách, které
si integrace dítěte snějakým problémem
vyžádá, astejné je to ise specializovanými
pomůckami.
Kde je vlastně cíl
Lze se za takové situace učitelům divit,
že jsou křečem oinkluzi aspolečné škole
rezervovaní? Iti, kteří se snaží, neustále
narážejí. Reakcí na tento stav je silné volání
po zachování praktických aspeciálních škol.
Proto se tak vášnivě diskutovalo oparagra-
fu školského zákona, který by potenciálně
umožnil poslat do takové školy každého, kdo
nevyhovuje standardu anormě. Pokud na
tom chceme něco změnit, je dobré si hned na
začátku ujasnit, kde je vlastně cíl, kněmuž
směřujeme, ajaká kněmu vede cesta.
VČR chodí do běžných
škol více než polovina dětí
snějakým postižením.
To je vzhledem ke slabé
systémové podpoře
slušný úspěch.
PUBLICISTA TOMÁŠ FEŘTEK
patří k brilantním znalcům českého školství.
Můžeš