Strana 18
ASISTENTI PEDAGOGA
18
můžeš / číslo 3 - 2015
Text: TOMÁŠ FEŘTEK
Foto: ARCHIV AUTORA
Včlánku Co nám to ten ministr udělal?
(Můžeš 11/2014) se dlouholetý ředitel
Jedličkova ústavu aškol ačlen rady
Konta Bariéry Jan Pičman zamýšlel
nad úlohou asistentů pedagogů ve
školách. Jako reakci na jeho text
přinášíme další názor naintegraci
ainkluzi ve školách od publicisty,
novináře aspisovatele Tomáše Feřtka,
který se věnuje propagaci vzdělávání
vobecně prospěšné společnosti EDUin.
K
oresponduji sjednou paní učitelkou
změsta na pomezí Čech aMoravy.
Učí dvacet let na prvním stupni, má
ve třídě skoro třicet žáků, už něko-
lik let pracuje sdívkou svadou zra-
ku. Postupně ale vjejí třídě přibývalo dětí,
které měly nějaké další speciální vzdělávací
potřeby. Což přeloženo znamená nejčastěji
poruchy chování aučení. Začalo to prý být
nezvladatelné. Žádala orozdělení třídy, ale
vedení školy řeklo, že na podobné opatření
nemá peníze. Atak paní učitelka, která
jinak integraci dětí sproblémem do běžných
tříd jednoznačně podporuje, skončila po
dvou letech snažení vdlouhodobé pracovní
neschopnosti. Anakonec šla do školy ozná-
mit, že se už nevrátí, že si raději najde jiné
zaměstnání. Prý se jí hodně ulevilo.
Chybí nejen peníze na asistenty
Nejde oojedinělý příběh. Takových si učite-
lé mezi sebou vyprávějí desítky. Aje to jeden
zdůvodů, proč jsou kindividuální integraci
dětí iinkluzivní společné škole tak rezer-
vovaní. Obávají se, že pokud by část dětí,
které dnes směřují do praktických aspe-
ciálních škol, dorazila do jejich třídy, situaci
nezvládnou. Amají pravdu. Neexistuje
prakticky žádná podpora učitelské profese,
nemáme kariérní řád, který by odměňoval
kvalifikovanější amotivovanější učitele,
nemáme způsob financování, který by na
děti se speciálními potřebami vběžné škole
pamatoval, nemáme učitelské mentory,
kteří by uměli radit ve složitých výchovných
avzdělávacích situacích, nemáme speciální
pedagogy amediátory, kteří by zvládali
■ Ve školství chybí víc než peníze.
■ Do běžných škol chodí více než polovina dětí s postižením.
■ Učitelé potřebují i fungující kariérní systém.
Pokud chceme společnou
školu, musíme ji podporovat
komunikaci shraničními žáky aobčas
isproblematickými rodiči.
Samozřejmě, iza této situace je možné
integrovat do běžné školy dítě snějakým
problémem, ale jak ukazují zde otištěné
příběhy, není to nic jednoduchého.
Asistent, svatá osoba bez nároků
Asistenti pedagoga, kteří mají učiteli pomoci
zvládnout situaci, velmi dobře ilustrují
náš současný přístup kproblému. Obecně
říkáme: ano, integraci chceme apodporuje-
me. Reálně jsou ale peníze na integrované
děti tak malé, že je těžké sehnat na místo
asistenta opravdu kvalifikovaného člově-
ka. Takže nejčastěji jde odívky po střední
škole, které takové místo vezmou, než si
najdou něco lepšího. Navíc asistent téměř
nikdy nemá celý úvazek, takže už tak malý
plat se smrskne na polovinu nebo třetinu.
Aikdyž máte asistentský úvazek třeba
jenom třetinový nebo poloviční, nemůžete
dělat najednou asistenta třeba dvěma nebo
třem dětem, protože vyučování je jen jedno
– dopolední. Celý problém ještě komplikuje
fakt, že rozlišujeme mezi osobními asisten-
ty, kteří by měli pomáhat dětem jen sjejich
obsluhou, aasistenty pedagoga sučitelskou
kvalifikací.
Aaby toho nebylo málo, tak openězích
na asistenty rozhodují kraje, takže vkaždém
znich jsou ty peníze jiné, navíc zroku na
rok nejisté. Kolik kvalitních lidí pro takovou
práci lze najít za tak mizerných podmí-
nek? Nedostatečnou podporu často suplují
maminky, které rezignují na své zaměstnání
astanou se osobním školním asistentem své-
ho dítěte. Ve skutečnosti se tak opět děti dělí
na chudé abohaté. Pokud na to rodiče mají,
může se matka věnovat jen dítěti, uchud-
ších to vúvahu nepřipadá. Ato jsme ještě
nezačali mluvit ostavebních úpravách, které
si integrace dítěte snějakým problémem
vyžádá, astejné je to ise specializovanými
pomůckami.
Kde je vlastně cíl
Lze se za takové situace učitelům divit,
že jsou křečem oinkluzi aspolečné škole
rezervovaní? Iti, kteří se snaží, neustále
narážejí. Reakcí na tento stav je silné volání
po zachování praktických aspeciálních škol.
Proto se tak vášnivě diskutovalo oparagra-
fu školského zákona, který by potenciálně
umožnil poslat do takové školy každého, kdo
nevyhovuje standardu anormě. Pokud na
tom chceme něco změnit, je dobré si hned na
začátku ujasnit, kde je vlastně cíl, kněmuž
směřujeme, ajaká kněmu vede cesta.
VČR chodí do běžných
škol více než polovina dětí
snějakým postižením.
To je vzhledem ke slabé
systémové podpoře
slušný úspěch.
PUBLICISTA TOMÁŠ FEŘTEK
patří k brilantním znalcům českého školství.