Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

ASISTENTI PEDAGOGA

18

můžeš / číslo 3 - 2015

Text: TOMÁŠ FEŘTEK

Foto: ARCHIV AUTORA

Včlánku Co nám to ten ministr udělal?

(Můžeš 11/2014) se dlouholetý ředitel

Jedličkova ústavu aškol ačlen rady

Konta Bariéry Jan Pičman zamýšlel

nad úlohou asistentů pedagogů ve

školách. Jako reakci na jeho text

přinášíme další názor naintegraci

ainkluzi ve školách od publicisty,

novináře aspisovatele Tomáše Feřtka,

který se věnuje propagaci vzdělávání

vobecně prospěšné společnosti EDUin.

K

oresponduji sjednou paní učitelkou

změsta na pomezí Čech aMoravy.

Učí dvacet let na prvním stupni, má

ve třídě skoro třicet žáků, už něko-

lik let pracuje sdívkou svadou zra-

ku. Postupně ale vjejí třídě přibývalo dětí,

které měly nějaké další speciální vzdělávací

potřeby. Což přeloženo znamená nejčastěji

poruchy chování aučení. Začalo to prý být

nezvladatelné. Žádala orozdělení třídy, ale

vedení školy řeklo, že na podobné opatření

nemá peníze. Atak paní učitelka, která

jinak integraci dětí sproblémem do běžných

tříd jednoznačně podporuje, skončila po

dvou letech snažení vdlouhodobé pracovní

neschopnosti. Anakonec šla do školy ozná-

mit, že se už nevrátí, že si raději najde jiné

zaměstnání. Prý se jí hodně ulevilo.

Chybí nejen peníze na asistenty

Nejde oojedinělý příběh. Takových si učite-

lé mezi sebou vyprávějí desítky. Aje to jeden

zdůvodů, proč jsou kindividuální integraci

dětí iinkluzivní společné škole tak rezer-

vovaní. Obávají se, že pokud by část dětí,

které dnes směřují do praktických aspe-

ciálních škol, dorazila do jejich třídy, situaci

nezvládnou. Amají pravdu. Neexistuje

prakticky žádná podpora učitelské profese,

nemáme kariérní řád, který by odměňoval

kvalifikovanější amotivovanější učitele,

nemáme způsob financování, který by na

děti se speciálními potřebami vběžné škole

pamatoval, nemáme učitelské mentory,

kteří by uměli radit ve složitých výchovných

avzdělávacích situacích, nemáme speciální

pedagogy amediátory, kteří by zvládali

■ Ve školství chybí víc než peníze.

■ Do běžných škol chodí více než polovina dětí s postižením.

■ Učitelé potřebují i fungující kariérní systém.

Pokud chceme společnou

školu, musíme ji podporovat

komunikaci shraničními žáky aobčas

isproblematickými rodiči.

Samozřejmě, iza této situace je možné

integrovat do běžné školy dítě snějakým

problémem, ale jak ukazují zde otištěné

příběhy, není to nic jednoduchého.

Asistent, svatá osoba bez nároků

Asistenti pedagoga, kteří mají učiteli pomoci

zvládnout situaci, velmi dobře ilustrují

náš současný přístup kproblému. Obecně

říkáme: ano, integraci chceme apodporuje-

me. Reálně jsou ale peníze na integrované

děti tak malé, že je těžké sehnat na místo

asistenta opravdu kvalifikovaného člově-

ka. Takže nejčastěji jde odívky po střední

škole, které takové místo vezmou, než si

najdou něco lepšího. Navíc asistent téměř

nikdy nemá celý úvazek, takže už tak malý

plat se smrskne na polovinu nebo třetinu.

Aikdyž máte asistentský úvazek třeba

jenom třetinový nebo poloviční, nemůžete

dělat najednou asistenta třeba dvěma nebo

třem dětem, protože vyučování je jen jedno

– dopolední. Celý problém ještě komplikuje

fakt, že rozlišujeme mezi osobními asisten-

ty, kteří by měli pomáhat dětem jen sjejich

obsluhou, aasistenty pedagoga sučitelskou

kvalifikací.

Aaby toho nebylo málo, tak openězích

na asistenty rozhodují kraje, takže vkaždém

znich jsou ty peníze jiné, navíc zroku na

rok nejisté. Kolik kvalitních lidí pro takovou

práci lze najít za tak mizerných podmí-

nek? Nedostatečnou podporu často suplují

maminky, které rezignují na své zaměstnání

astanou se osobním školním asistentem své-

ho dítěte. Ve skutečnosti se tak opět děti dělí

na chudé abohaté. Pokud na to rodiče mají,

může se matka věnovat jen dítěti, uchud-

ších to vúvahu nepřipadá. Ato jsme ještě

nezačali mluvit ostavebních úpravách, které

si integrace dítěte snějakým problémem

vyžádá, astejné je to ise specializovanými

pomůckami.

Kde je vlastně cíl

Lze se za takové situace učitelům divit,

že jsou křečem oinkluzi aspolečné škole

rezervovaní? Iti, kteří se snaží, neustále

narážejí. Reakcí na tento stav je silné volání

po zachování praktických aspeciálních škol.

Proto se tak vášnivě diskutovalo oparagra-

fu školského zákona, který by potenciálně

umožnil poslat do takové školy každého, kdo

nevyhovuje standardu anormě. Pokud na

tom chceme něco změnit, je dobré si hned na

začátku ujasnit, kde je vlastně cíl, kněmuž

směřujeme, ajaká kněmu vede cesta.

VČR chodí do běžných

škol více než polovina dětí

snějakým postižením.

To je vzhledem ke slabé

systémové podpoře

slušný úspěch.

PUBLICISTA TOMÁŠ FEŘTEK

patří k brilantním znalcům českého školství.