Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

můžeš / číslo 3 - 2015

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

zbytečné ztráty práceschopnosti amnohdy

isoběstačnosti.

Ale jakou má pacient šanci se vzepřít?

Požadovat jiný přístup...

... formálně jistě má. Může žádat revizi

rozhodnutí lékaře, iposudkového. Ovšem

ví to vůbec – achce to? Dodnes fungující

systém byl založen už velmi dávno ane-

počítá se samostatným člověkem, který by

se ozval lékaři, primáři, úředníkovi ařekl

– promiňte, ale já při vší úctě nesouhlasím

svaším závěrem ažádám kvalifikované

přezkoumání.

Lidé tak vychováni nejsou, adokonce

ani dnes jim sebevědomí nikdo nezvyšuje.

Vždyť často nefunguje ani kolegialita mezi

lékaři – odborná, komunikační, amnohdy

ani lidská – ani lékař se vpozici pacienta lec-

kdy nedočká vysvětlení, diskuse, uplatnění

svého názoru. Systém byl paternalistický

aobávám se, že znovu do paternalismu,

amožná ještě bezohlednějšího, tuhne.

Lidskost aosobní zodpovědnost nejsou

žádoucně doplňovány, ale nebezpečně

nahrazovány slepými standardy.

Nedávno jsem si přečetl, že nahlas

říkáte: Neschopnost prolnutí zdravotnic-

kých služeb do sociálních je důsledkem

ne existence veřejného zdravotnictví

– public health. Proč, když je většina ne-

mocnic adalších zdravotnických zařízení

vrukou státu nebo samospráv?

Obávám se, že skutečné ucelené veřejné

zdravotnictví (public health) nemáme.

Ústav sociálního lékařství aorganiza-

ce zdravotnictví byl jako relikt totality

zrušen, experiment sInstitutem zdravotní

politiky se ekonomicky nezdařil, praco-

viště sociálního lékařství na lékařských

fakultách se většinou soustředí na rutinní

pregraduální výuku adílčí problematiku

(někde na etiku, jinde na ekonomiku či

právo), podstatná část utváření veřejného

zdravotnictví byla předána zdravotním

pojišťovnám…

Takže nemáme platformu, která by byla

mimo jiné iadvokátem pacientů, která by

lobbovala za veřejný zájem, za optimální

uspořádání služeb zhlediska občanů, přede-

vším křehkých aznevýhodněných lidí. Kdo

má dnes zájem na inovacích areformách

přežitých přístupů vjejich zájmu? Na koho

se dnes mají obrátit? Vjednotlivém přípa-

dě třeba ina soud, ale osystémové změně

vlastně není ským jednat.

Např. vliberálních USA mají profesoři

veřejného zdravotnictví vysokou prestiž,

kterou nezávisle na poskytovatelích péče

dotknou nekřehčích anejméně odolných pa-

cientů, atedy ranku posudkového lékařství,

geriatrie, následné adlouhodobé péče…

Kde tedy začít sletitým problémem

posudkové péče?

Otom jsem mluvil na začátku. Parametry

její účinnosti musí být nastaveny na sku-

tečně funkční stav člověka, na nějaký cíl.

Pokusit se snížit formalismus abyrokra-

tismus, otočit se od papírů kpacientům,

přestat snekonečnými přezkumy lidí,

kteří mají opravdu nevyléčitelnou chorobu

nebo nevratné postižení, zlepšit meto-

dické vedení – jak samu metodiku, tak

sjednocování posudkové praxe – výsledky

posuzování obdobných případů nemohou

přece být, jako dnes, diametrálně odlišné

urůzných poboček lékařské posudkové

služby.

Systém by měl více pracovat snelékař-

skými profesemi (např. sergoterapeuty),

ataké je třeba se konečně se rozhodnout,

zda nadále poskytovat příspěvky na péči

velmi mnoha žadatelům, byť vminimální

výši jakéhosi přilepšení nekryjícího reálné

náklady skutečných služeb, nebo jen lidem

se skutečnětěžkým postižením, ale zato ve

větší výši umožňující skutečné krytí potřeb

ausnadnění těžkého života.



ina státu využívají kanalýzám adoporuče-

ním nutných změn systému či medicínského

myšlení. Takové veřejné zdravotnictví by

bylo pochopitelně nevýhodné pro politiky,

protože naše zdravotnická politika se ne-

úměrně více stará otoky financí afungování

zdravotnických institucí (včetně pověstného

zkvalitňování materiálně-technické základ-

ny) než oproblémy pacientů aveřejného

zdraví. Amnohdy se aktuální vládní politiky

nekoncepčně otáčejí od jednoho akutního

problému ke druhému, astejně snimi se

otáčí ipolitika sociální.

Dochází kfragmentaci arozbití návaz-

nosti nejen medicíny, ale také zdravotnické-

ho řízení. Jako obvykle se problémy nejprve

Kdo je

MUDr. Zdeněk Kalvach CSc

Internista a geriatr. Dlouho dobu pracoval

na III.interní klinice VFN v Praze, nyní je

ambulantním specialistou.

Publikoval množství odborných prací, autor

a spoluautor významných monografií.

Aktivně působí v odborných společnostech.

info

Často, aby byl klid, se vposudkovém řízení ipři vystavování

podkladů spíše plní očekávání apocity – jednou nadřízených

orgánů, jindy pacientů ajejich rodin, často se všetření nešetří

pacient, ale čas, atak se popíše první dojem.

Systém byl

paternalistický aobávám

se, že znovu do

paternalismu, amožná

ještě bezohlednějšího,

tuhne. Lidskost aosobní

zodpovědnost nejsou

žádoucně doplňovány,

ale nebezpečně

nahrazovány slepými

standardy.