Strana 17
můžeš / číslo 3 - 2015
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
17
posouzení postiženého nebo nemocného,
ale šlo onaplňování nejrůznějších tabulek
apředpisů, které nebyly sto postihnout
konkrétního člověka.
Tento proces nenápadně pokračoval ipo
změně společenských poměrů vroce 1989,
dokonce by se dalo říci, že byl posílen ne-
systémovými představami inapř. omezením
oboru sociálního lékařství na fakultách. Tím
jsme se odchýlili od trendů ve vyspělých ze-
mích, kde sociální aspekt medicíny neustále
roste aje úzce spojen skoncepcí rehabili-
tace. My máme systém podřízený resortu
práce asociálních věcí, systém, vekterém
posudkový lékař neposuzuje člověka, ale
písemné podklady od kolegů. Takže je spíš,
nebo především, úředníkem…
Je možné tento stav změnit? Naše fakulta
idalší pracoviště vrepublice se ozměnu
klepšímu snaží. Především si potřebujeme
udělat pořádek vpojmech. Existuje mezi-
národní klasifikace funkčních schopností
disability azdraví, kterou jsme sice přijali,
ale vpraxi se velmi málo uplatňuje.
Jedině tak můžeme naprosto individu-
álně posoudit stav člověka, jeho potřeby,
apochopitelně inevyhovět, když jsou po-
žadavky pacienta neoprávněné. Současný
bodovací systém tohle neumí. Ato už ne-
mluvíme ocitlivosti jednotlivých případů,
oobjektivním strachu mnoha postižených
ozvat se ažádat svá práva. Lidské osudy se
nedají vyjádřit desetibodovou stupnicí ve
formuláři. Situace, která formálně vypadá
dobře, je často vkonkrétním případě bo-
lestivá, někdy dokonce iponižující. Přitom
současná rehabilitační medicína nabízí
nejen významné zlepšení funkčního stavu,
ale mnohdy také vyléčení, návrat do spo-
lečnosti, návrat sebevědomí nemocného.
Není právě toto nejdůležitější?
Medicína by uměla, ale…
Málo si uvědomujeme, že včasná, dobře
promyšlená adobře vedená rehabilitace
je izhlediska společenských nákladů
nejekonomičtější! Mnohdy je však dána
přednost zdánlivé úspoře. Dávky od zdra-
votních pojišťoven ize sociálního systému
(dlouhodobé sociální dávky apodpory)
pacienty/klienty nemotivují, aby zlepšili
svůj stav. Známe mnoho posudkových
lékařů anemůžeme říci, že by byli se sou-
časným systémem spokojeni. Ije totiž tlačí
do nesamostatné role úředníků, kteří jen
hlídají výdaje.
Vědí, že jsou mnohdy cílem útoků zřad
veřejnosti. Takže iposudkoví lékaři by
jistě zásadní změnu přivítali. Potřebuje-
me kní vědecko-výzkumné práce? Vroce
2010 byl usnesením vlády přijat Národní
plán rovných příležitostí pro osoby se
zdravotním postižením na období let
2010–2014. Utohoto docela dobrého plá-
nu bych začal. Co se splnilo, co nesplnilo
aco překonal čas? Ať si vláda odpoví na
tyto otázky sama.
My bychom už předem řekli, že mini-
málně požadavek rovných příležitostí pro
všechny dotčené občany, tedy požadavek
na vysoce kvalifikované posouzení jejich
funkčních schopností avysoce odpovědné
rozhodnutí opomoci, kterou jim společ-
nost poskytne, zatím naplněn nebyl.
Mezititulky aredakční úprava zj
Lékař
– přítel, nebo
ostrý úředník?
„Pan doktor ti určitě pomůže, jen pěkně
drž hlavičku aotevři pusu,“ říkáme
svému potomkovi, abychom vzbudili
důvěru klékaři, či dnes spíš lékařce,
vjehož péči se od svého narození nachá-
zíme. Vdospělosti svému lékaři říkáme
ity nejdůvěrnější informace aintimní
problémy. Důvěra vpomoc lékaře také
léčí! Když je na tom hodně špatně blízký
člověk, díváme se upřeně do tváře léka-
řům, abychom izjejich výrazu odhadli,
jak vážné nebezpečí mu hrozí. Stárneme,
lékaři se sice střídají, ale jejich autorita
adůvěra vbílé pláště trvá.
Anajednou se tento postoj změní. Lékař
před námi nesedí jako ten, kdo nám
pomáhá, ale jako zástupce instituce –
pojišťovny, firmy, podniku, ve kterém
pracujeme, avlastně nás tak trochu
soudí. Nejen posuzuje! Soudí, posuzuje
amá rozhodnout, zda jsme opravdu
tak nemocní, že potřebujeme trvalou či
dočasnou finanční pomoc, nebo zda to
jen tak hrajeme azkoušíme, zda bychom
mohli pobírat sociální dávky anechodit
do práce, atřeba místo toho pracovat na
svém domku nebo si alespoň doma po-
řádně uklidit či udělat nějakou tu fušku.
Všichni to známe askoro každý znás
ve svém dětství říkal lékaři či rodičům,
že ho ještě bolí hlava amá teplotu – jen
proto, aby nemusel jít do školy. To jsme
ale byli malí anezodpovědní. Dnes jsme
zodpovědní? Zposudkového lékaře – pří-
tele, důvěrníka, se náhle stává ten, kdo
sleduje izájmy svého zaměstnavatele aje
za to placen.
Vzniká vnás nedůvěra. Jsme již opravdu
tak zdraví, jak lékař říká? Dlouho
budovaná důvěra vbílé pláště, která
spodporou rodičů vznikala již vnašem
dětství, je najednou otřesena. Zhlediska
zájmu státu aobčanů jako celku, ataké
zájmu pojišťoven, je to pochopitelné.
Přece nebudou platit sociální dávky těm,
kteří mohou pracovat, adávat drahé
pomůcky lidem, kteří je nutně nepotře-
bují. Kdyby posudkoví lékaři nepostupo-
vali odpovědně, doplatili bychom na to
všichni. Přesto je naše primární důvěra
vlékaře trochu otřesena.
Chápu obě strany. Vím, že to jinak nejde,
ale sama bych tohle posuzovat arozho-
dovat nechtěla.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
Lidské osudy se nedají
vyjádřit desetibodovou
stupnicí ve formuláři.
Situace, která formálně
vypadá dobře, je často
vkonkrétním případě
bolestivá, někdy dokonce
iponižující.
MEZINÁRODNĚ UZNÁVANÁ OLGA ŠVESTKOVÁ
vede kliniku, ale posudkové praxi se věnuje dál.
Dobře tedy ví, kudy vede cesta k lepšímu stavu
systému.