Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 17

můžeš / číslo 3 - 2015
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVA
17
posouzení postiženého nebo nemocného,
ale šlo onaplňování nejrůznějších tabulek
apředpisů, které nebyly sto postihnout
konkrétního člověka.
Tento proces nenápadně pokračoval ipo
změně společenských poměrů vroce 1989,
dokonce by se dalo říci, že byl posílen ne-
systémovými představami inapř. omezením
oboru sociálního lékařství na fakultách. Tím
jsme se odchýlili od trendů ve vyspělých ze-
mích, kde sociální aspekt medicíny neustále
roste aje úzce spojen skoncepcí rehabili-
tace. My máme systém podřízený resortu
práce asociálních věcí, systém, vekterém
posudkový lékař neposuzuje člověka, ale
písemné podklady od kolegů. Takže je spíš,
nebo především, úředníkem…
Je možné tento stav změnit? Naše fakulta
idalší pracoviště vrepublice se ozměnu
klepšímu snaží. Především si potřebujeme
udělat pořádek vpojmech. Existuje mezi-
národní klasifikace funkčních schopností
disability azdraví, kterou jsme sice přijali,
ale vpraxi se velmi málo uplatňuje.
Jedině tak můžeme naprosto individu-
álně posoudit stav člověka, jeho potřeby,
apochopitelně inevyhovět, když jsou po-
žadavky pacienta neoprávněné. Současný
bodovací systém tohle neumí. Ato už ne-
mluvíme ocitlivosti jednotlivých případů,
oobjektivním strachu mnoha postižených
ozvat se ažádat svá práva. Lidské osudy se
nedají vyjádřit desetibodovou stupnicí ve
formuláři. Situace, která formálně vypadá
dobře, je často vkonkrétním případě bo-
lestivá, někdy dokonce iponižující. Přitom
současná rehabilitační medicína nabízí
nejen významné zlepšení funkčního stavu,
ale mnohdy také vyléčení, návrat do spo-
lečnosti, návrat sebevědomí nemocného.
Není právě toto nejdůležitější?
Medicína by uměla, ale…
Málo si uvědomujeme, že včasná, dobře
promyšlená adobře vedená rehabilitace
je izhlediska společenských nákladů
nejekonomičtější! Mnohdy je však dána
přednost zdánlivé úspoře. Dávky od zdra-
votních pojišťoven ize sociálního systému
(dlouhodobé sociální dávky apodpory)
pacienty/klienty nemotivují, aby zlepšili
svůj stav. Známe mnoho posudkových
lékařů anemůžeme říci, že by byli se sou-
časným systémem spokojeni. Ije totiž tlačí
do nesamostatné role úředníků, kteří jen
hlídají výdaje.
Vědí, že jsou mnohdy cílem útoků zřad
veřejnosti. Takže iposudkoví lékaři by
jistě zásadní změnu přivítali. Potřebuje-
me kní vědecko-výzkumné práce? Vroce
2010 byl usnesením vlády přijat Národní
plán rovných příležitostí pro osoby se
zdravotním postižením na období let
2010–2014. Utohoto docela dobrého plá-
nu bych začal. Co se splnilo, co nesplnilo
aco překonal čas? Ať si vláda odpoví na
tyto otázky sama.
My bychom už předem řekli, že mini-
málně požadavek rovných příležitostí pro
všechny dotčené občany, tedy požadavek
na vysoce kvalifikované posouzení jejich
funkčních schopností avysoce odpovědné
rozhodnutí opomoci, kterou jim společ-
nost poskytne, zatím naplněn nebyl.
Mezititulky aredakční úprava zj
Lékař
– přítel, nebo
ostrý úředník?
„Pan doktor ti určitě pomůže, jen pěkně
drž hlavičku aotevři pusu,“ říkáme
svému potomkovi, abychom vzbudili
důvěru klékaři, či dnes spíš lékařce,
vjehož péči se od svého narození nachá-
zíme. Vdospělosti svému lékaři říkáme
ity nejdůvěrnější informace aintimní
problémy. Důvěra vpomoc lékaře také
léčí! Když je na tom hodně špatně blízký
člověk, díváme se upřeně do tváře léka-
řům, abychom izjejich výrazu odhadli,
jak vážné nebezpečí mu hrozí. Stárneme,
lékaři se sice střídají, ale jejich autorita
adůvěra vbílé pláště trvá.
Anajednou se tento postoj změní. Lékař
před námi nesedí jako ten, kdo nám
pomáhá, ale jako zástupce instituce –
pojišťovny, firmy, podniku, ve kterém
pracujeme, avlastně nás tak trochu
soudí. Nejen posuzuje! Soudí, posuzuje
amá rozhodnout, zda jsme opravdu
tak nemocní, že potřebujeme trvalou či
dočasnou finanční pomoc, nebo zda to
jen tak hrajeme azkoušíme, zda bychom
mohli pobírat sociální dávky anechodit
do práce, atřeba místo toho pracovat na
svém domku nebo si alespoň doma po-
řádně uklidit či udělat nějakou tu fušku.
Všichni to známe askoro každý znás
ve svém dětství říkal lékaři či rodičům,
že ho ještě bolí hlava amá teplotu – jen
proto, aby nemusel jít do školy. To jsme
ale byli malí anezodpovědní. Dnes jsme
zodpovědní? Zposudkového lékaře – pří-
tele, důvěrníka, se náhle stává ten, kdo
sleduje izájmy svého zaměstnavatele aje
za to placen.
Vzniká vnás nedůvěra. Jsme již opravdu
tak zdraví, jak lékař říká? Dlouho
budovaná důvěra vbílé pláště, která
spodporou rodičů vznikala již vnašem
dětství, je najednou otřesena. Zhlediska
zájmu státu aobčanů jako celku, ataké
zájmu pojišťoven, je to pochopitelné.
Přece nebudou platit sociální dávky těm,
kteří mohou pracovat, adávat drahé
pomůcky lidem, kteří je nutně nepotře-
bují. Kdyby posudkoví lékaři nepostupo-
vali odpovědně, doplatili bychom na to
všichni. Přesto je naše primární důvěra
vlékaře trochu otřesena.
Chápu obě strany. Vím, že to jinak nejde,
ale sama bych tohle posuzovat arozho-
dovat nechtěla.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
Lidské osudy se nedají
vyjádřit desetibodovou
stupnicí ve formuláři.
Situace, která formálně
vypadá dobře, je často
vkonkrétním případě
bolestivá, někdy dokonce
iponižující.
MEZINÁRODNĚ UZNÁVANÁ OLGA ŠVESTKOVÁ
vede kliniku, ale posudkové praxi se věnuje dál.
Dobře tedy ví, kudy vede cesta k lepšímu stavu
systému.
Můžeš