Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

12

můžeš / číslo 3 - 2015

TÉMA: posudkoví lékaři

■ Žádost o zvýšení příspěvku na péči vyústila vnávštěvu ministerstva.

■ Posudková komise byla podle názoru žadatele objektivní.

■ Celá anabáze žádostí vedla ke konečnému úspěchu.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

E

xistují veličiny, které člověka

ovlivňují, ikdyž je vživotě neviděl.

Řekněme třeba gravitace. Mnozí lidé

spostižením by do téhle kategorie

mohli klidně zahrnout irevizní

aposudkové lékaře. Všichni víme, že jsou,

do života nám rozhodně zasahují, ale

málokdo je viděl. Přinejmenším se zdá, že

sedí dobře skryti vlabyrintu svých úřadů za

devatero horami papírů amoři lékařských

zpráv. Obraz člověka se vtomto světě skládá

především zpísmen ačísel. Reální žadatelé

zmasa akostí do těchto míst zavítají jen

zřídka.

Třetí pokus

Možná přeháním, ale takový obraz jsem

si utvořil na základě svých zkušeností.

Na vozíku jsem od narození. Akam moje

paměť sahá, revizního ani posudkového

lékaře jsem neviděl. Což by samo osobě

nebyl takový problém, kdyby ztoho ale

nevyplývalo, že neviděli ani oni mě. Vždy

mi ovšem poskytli dostatek hmatatelných

důkazů osvé existenci vpodobě různých

rozhodnutí. Vpaměti pochopitelně utkvěla

hlavně ta zamítavá stanoviska. Spravedlivě

však musím dodat, že vdrtivé většině pří-

padů převažují schválení mých záležitostí.

Největší anabázi jsem zažil se svou žádostí

ozvýšení příspěvku na péči. Aprávě vjejím

rámci se mi nedávno poštěstilo zavítat před

posudkovou komisi na ministerstvu práce

asociálních věcí.

Už od zavedení systému příspěvků na

péči slýchám ze všech stran: Cože, ty jsi na

vozíku amáš jen první stupeň? Hlavou nad

tím kroutila řada mých kamarádů se stej-

ným postižením (ale vyšším příspěvkem),

sociální pracovnice zČeské asociace para-

plegiků iposlankyně parlamentu. Jediný,

kdo nad tím hlavou nekroutil, byli pracovní-

ci městského úřadu aúřadu práce, unichž

jsem pravidelně podával své žádosti. Třikrát

se stejně zamítavým stanoviskem. Až jsem

se skrze odvolání nakonec propracoval kjiž

zmíněné komisi na ministerstvu. Amusím

říci, že šlo ozážitek svého druhu.

Na kolenou před ministerstvem

Když mi přišel kýžený dopis spozvánkou,

pocítil jsem radost. Žiju totiž voptimistické

představě, že při osobním setkání si lidé do-

káží různé věci vysvětlit, apředevším je lépe

pochopit. Vtomto případě reálné dopady

postižení na každodenní fungování paraple-

gika na vozíku. Mou radost hned vystřídalo

zklamání, protože určený termín jsem

musel zneodkladných důvodů odmítnout.

Ztelefonu bylo patrné, že jsem dotyčné

úřednici opravdu neudělal radost. Přede-

vším měla starost, aby stihli vzákonné lhůtě

učinit rozhodnutí. Tato úzkostlivá péče očas

mě vcelku pobavila, protože od podání mé

žádosti vté chvíli uplynulo už přes půl roku.

Nicméně kvzájemné spokojenosti jsme

vyhovující datum našli.

Do pražské Podskalské ulice, kde stojí

jedna zbudov MPSV, jsem se vypravil

vdoprovodu své manželky aosmnáctimě-

síčního syna. Parkovací místo pro vozíčkáře

před vchodem bylo volné, ale jaksi chyběl

nájezd na chodník. Přes vysoký obrubník mi

tedy pomohla žena, což mi ušetřilo několik

desítek metrů nepříjemné jízdy po hrubém

dláždění. Náš potomek se mezitím rozplác-

nul přímo před vstupním schodištěm. Dost

to připomínalo vyznavače nějakého kultu,

který vposvátné úctě před významným

chrámem padl na kolena apočal se klanět.

Vstup do budovy, resp. do jejího suterénu,

už bezbariérový byl. Stranou od hlavního

vchodu jsou menší dveře, ukterých jsme si

zvonkem přivolali strážného. Ten nám ochot-

ně přišel otevřít. Ocitli jsme se na chodbě,

která nepůsobila úplně přívětivě. Hlavní

dojem bych vyjádřil slovem: tmavá. Řekl

bych, že za dob první republiky, kdy tahle

mohutná budova zářila novotou, do těchto

míst zavítal možná tak poslíček hledající

podzemní archiv. Cestou se přitom pozdravil

skotelníkem. Je vidět, že bezbariérový vstup

byl vybudován dodatečně aprostor původ-

ně sloužil jiným účelům. Nelze však popřít

přítomnost veškerých nutných náležitostí

vpodobě nájezdu abezbariérové toalety.

Tváří vtvář

Upříslušných dveří už bylo uvedeno mé

jméno. Usadili jsme se na dřevěnou lavici.

Ministerské

sudičky

Náš syn se však rychle osmělil. Začal prostor

obcházet azkoumat, zároveň při tom kon-

zumoval mandarinku. Vtomto okamžiku

se objevila dáma, která se velmi formálním

způsobem otázala, zda jsem pan magistr.

Odvětil jsem: „Ano, jsem pan Musílek.“ Do-

tyčná úřednice odměřeně pohlédla na dítě