Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

můžeš / číslo 3 - 2015

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

nebo nechcete, nemůžete je prodat. Stát je

ale financuje celé.

První skupina, tedy lidé stěžším

handicapem, dostává vozík automaticky,

druhá skupina už však musí svou žádost

zdůvodnit. Obvykle stačí, aby odborný lékař

důvody vypsal do žádosti. Máme vsystému

také nějaké novinky – jednou za sedm let si

můžete koupit vozík, jakýkoli chcete, aten

pak prodat, když jej nepotřebujete. Na tako-

vý přispívá stát jen zčásti, vy musíte zaplatit

minimálně 275 eur.

Nevím onikom, kdo by měl při žá-

dosti okompenzační pomůcky nějaké

potíže, největším problémem je však

dlouhá čekací doba. Vyplněním aodeslá-

ním žádosti se dostáváte do pořadníku,

vyřízení vašeho případu může pak trvat

ipřes rok. Sjednou výjimkou: když je

člověk sportovec amá žádost podepsanou

od místního paralympijského výboru, jde

na řadu přednostně. Máme také spoustu

organizací, které prodávají použité vyba-

vení, vozíky, chodítka ijiné. Ty pomohou,

pokud nemůžete čekat.



Rune Lorentsen

vozíčkář, Norsko

Jakmile člověk potřebuje vNorsku svůj

první vozík nebo jakoukoli jinou pomůcku,

stačí mu doporučení od doktora, fyziote-

rapeuta nebo jiného odborníka podle dia-

gnózy. Lékař doporučení zašle na patřičná

místa avy pak bez dalšího přezkoumávání

dostanete, co potřebujete. Když žádáte po-

druhé, je to navíc ještě jednodušší, protože

vaše jméno je už zavedeno vsystému.

Jediný případ, kdy se posuzuje znovu,

je vžádostech oopravdu velmi drahé vyba-

vení. Takových případů ale skutečně moc

není. Súčinností od nového roku můžeme

žádat také ospeciální sportovní vybavení,

jako je monoski, sportovní vozík apodob-

ně. Pokud je žadateli víc než 28 let, musí

si na sportovní vybavení mírně doplácet,

ne však více než 400 eur. Co se týká aut, je

norský systém rozdělený na dvě skupiny.

První skupina zahrnuje handicapované,

kteří nepotřebují invalidní vozík. Ti dostá-

vají asi 20 000 eur na nové auto avybavení,

které kjeho řízení potřebují. Na částku

mají nárok, pokud pracují, každých osm

let, pokud nepracují, každých 11 let. Druhá

skupina zahrnuje handicapované, kteří vy-

užívají kpohybu invalidní vozík, aje tedy

jasné, že potřebují speciálně upravenou

dodávku selektrickou plošinou. Taková

auta jsou vNorsku velmi drahá, stojí více

než 120 000 eur plus výdaje na úpravu.

Pokud jsou vaše příjmy (společně smanžel-

kou) pod určitou hranicí, dostanete takové

auto včetně úprav úplně zdarma. Když

vyděláváte hodně, musíte si něco doplatit,

obvykle však ne víc než 25 000 eur. Každý

vNorsku musí také platit spoluúčast na

léky, za chození klékařům atd. Nad 250

eur za rok už to ale máte zdarma.

Já osobně mám jen dobré zkušenosti;

jsem spokojený, mám vše, co potřebuji.

Každé dva roky žádám onový mechanický

vozík, aktuálně mám tři: jeden na pohyb

doma, jeden na ven ajeden na sport, na

curling. Aktuálně mám požádáno ospeciál-

ní motorové kolo, které se připojí kvozíku

apomůže mi do kopců.



Maciej Karaś

vozíčkář, Polsko

VPolsku musí každý handicapovaný každé

tři roky navštívit speciální posudkovou ko-

misi amít ssebou materiály, které dokazují,

že handicap stále má, tedy co nejvíce od-

borných posudků od lékařů. Nikdo se tomu

nevyhne, dokonce ani lidé po amputacích.

Na druhou stranu: komise vás skutečně

vyšetří, ateprve pak rozhodne.

Když už má člověk handicap posvěcený

posudkovou komisí, může si zažádat opo-

můcky. Když potřebuji vozík, jdu ke svému

lékaři aten mi vypíše všechny dokumenty.

Následně je pošle na úřad spolu spotvr-

zením od komise, že mám handicap. Stát

mi pak dá asi 1000 eur, což na vyhovující

aktivní vozík pochopitelně nestačí. Stát mi

také přispívá na cévky, na každou mi dává

asi 7 centů, jedna přitom stojí 32 centů.

Někdo se obrací opomoc na soukromé

nadace.

Největší problém asi je, že medicínské

vybavení je drahé astát přispívá jen menší

částkou. Také se stává, že komise někdy

posoudí případ nesprávně. Mám známého,

který je po nešťastném skoku do jezera

tetraplegik. U komise byl upřímný a řekl

pravdu: že je nezávislý, řídí auto, jezdí auto-

busem – nic jiného mu ostatně ani nezbývá.

Komise pak rozhodla dát mu méně peněz,

než by mu právem náleželo.



RUNE LORENTSEN jezdí po Norsku

ve speciálně upravené dodávce s plošinou.

Norsko na ně přispívá prakticky všem vozíčkářům.

MACIEJ je

curlingovým

reprezentantem.

V Polsku dostane

na vozík přibližně

tolik, co našinec

od zdravotní

pojišťovny.