Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

22

můžeš / číslo 3 - 2013

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

Narodil jste se včervnu 1943, rok

poheydrichiádě. To asi muselo být pro

vaše rodiče dramatické období.

Dramatické to bylo vtom, že moc nescháze-

lo anenarodil jsem se vůbec. Rodiče se brali

najaře dvaačtyřicátého vdobě kolem aten-

tátu. Otec se rozhodl, že pojedou nasva-

tební cestu doSobotky, kde měl příbuzné.

Už jen myšlenka někam vté době jet…

Přijeli doSobotky ale pozdě večer, akdyž

se šli kestarostovi nahlásit kpobytu, což

bylo povinné, nechtěl už vylézat zpostele

ajít doúřadu, atak jim řekl, ať to nechají

naráno. Naši šli spát kpříbuzným nastatek,

ale vetři ráno přijeli Němci azačali Sobot-

ku pročesávat. Naši nebyli hlášení, atak

hned putovali nanáklaďák. Příbuzní prosili

starostu, který byl už nanohou, ať Němcům

■ Rodiče jen ovlásek unikli smrti během heydrichiády.

■ Barevnost Lamrovým malbám akeramice daly filmové plakáty.

■ Jeho mnohobarevné malby zdobí Pražský hrad iHavlův soukromý dům.

Aleš LAMR:

vysvětlí, jak to bylo, že to není jejich vina.

No – nakonec se mu to podařilo arodiče se

mohli vrátit. Bylo to ofous, matka vzpomí-

nala, že nescházelo moc askončili by napo-

pravišti ajá jsem se nemusel vůbec narodit.

Tak někdy vté době jsem byl počat…

Zanechalo to vevás nějakou stopu?

Spíš vnějakém historickém povědomí než

vkonkrétních vzpomínkách. Vybavuji si až

období poválce, byly mi necelé tři roky, kdy se

ještě dlouhé měsíce kolem silnic kupily tanky,

auta, děla, transportéry, než se začaly odvážet

nalikvidaci doželezáren. My jsme si vnich

hráli. Tam moje vzpomínky sahají nejdál.

Základní vojenskou službu jste prožil

vArmádním uměleckém souboru. To už

naštěstí vojna jako zaČepičky nebyla,

nebo ano?

Měl jsem štěstí, že jsem někdy poškole potkal

vPraze naNárodní třídě vnějaké buřtárně

Ctibora Turbu, spolužáka zbrněnské výtvar-

né školy, slavného mima. Ten mi poradil, ať

se ponástupu navojnu hlásím nakonkurz

doAUS Víta Nejedlého, že pořádají konkurz

namima. Prý je možné, že zůstanu vPraze.

Protože jsem byl jediný uchazeč omísto

mima, konkurz jsem vyhrál. Jenže ovystou-

pení mimů mezi diváky moc zájem nebýval,

tak mě poroce strčili dopropagace souboru.

Tehdy jste začal malovat?

Už dřív, ale zdaleka ne to, co jsem začal

dělat později adělám dodnes. Měl jsem

naštěstí navojně ateliér amohl se věnovat

malbě.

Už vtom bylo tolik barev jako dnes? Od-

kud se vůbec vzala barevnost apestrost

vašich obrazů?

Vzačátcích jsem dělal monochromní vážné

věci. To kmládí patří – vážnost, tragičnost,

depresivní básně. Hlavní důvod mých jed-

nobarevných začátků ale tkvěl vnedostatku

peněz. Kupoval jsem si pařížskou modrou, ta

má ponaředění obrovskou škálu odstínů, když

Málem jsem

se nenarodil

Vzačátcích jsem dělal monochromní

vážné věci. To kmládí patří – vážnost,

tragičnost, depresivní básně.