Strana 13
můžeš / číslo 1 - 2013
13
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
objevuje už itrend, že oděti vinkubátorech
napodobných odděleních pečují spolu se
sestrami alékaři imaminky.
Dětem hrají cédéčka
„Zcela však chápu, sjakými pocity matky
prožívají období těch několika měsíců, kdy
je jejich fyzický kontakt sdítětem minimální
nebo velmi omezený.“ Především začínající
sestřičky se musejí popříchodu naoddělení
učit, že pokud některá zmaminek nechce
vprvním období popředčasném porodu své
dítě vidět, není to tím, že by byla krkavčí
matka. Je vtom směsice strachu, poporod-
ního stresu aobav oživot dítěte najednou.
Vytvářet si ktakové mamince odpočátku
pozitivní vztah patří kvelké profesionalitě
zdejšího personálu.
„Doporučuje se alespoň hlasový kontakt,
necháme maminku, tatínka, prarodiče nebo
sourozence pořídit nahrávku jejich hlasů.
Třeba vyprávění nebo zpěv, adětem vinkubá-
torech pak tahle cédéčka pouštíme,“ potvrzují
sestry naoddělení. Zvuk hlasů matky anej-
bližších vnímá dítě ivděloze, tady si prý zprvu
nanahrávky zvyká, ale postupně je dokonce
vyhledává. Když se díváte namalé lidské tě-
líčko, které ještě před pár dny nemělo ani 500
gramů, vyvstane vám namysli, jaká očekávání
vyvolávají zdejší lékaři apersonál obklopení
nejmodernější technikou, vrodičích, kteří jsou
vnečekaně obtížné situaci.
Sponzoři velcí imalí,
všichni jsou vítáni
Bez přispění sponzorů adrobnějších dárců
se ani vOlomouci neobejdou, jsou ipro ně
důležitou posilou. Významnou pomocí byla
investice, kterou zprostředkovalo Konto
BARIÉRY. „Spolupracovali snámi voblasti
Norských fondů, všechna perinatologická
oddělení vrepublice včetně našeho dostala
inkubátory, plicní ventilátory adalší vybave-
ní vcelkové hodnotě asi 26 milionů korun,“
připomíná Lumír Kantor.
Zcela kuriózní, ale bezpochyby přínosný
byl sponzorský dar, najehož začátku byl tele-
fonát účetního. „Oznámil mi, že mě navštíví
pán ten aten adá nám peníze. Pán opravdu
přišel aptal se, co bychom potřebovali. Zkusil
jsem být neskromný arovnou navrhl inku-
bátor. Pán jen poznamenal, že mám zavolat
účetnímu avyřídit to sním. Upozornil jsem
ho, že je to minimálně 650 ti síc korun. Nic
nenamítal. Dozvěděl jsem se, že je to majitel
heren. Netvrdím, že nějak zásadně změnil
můj pohled naherny, každopádně si však
jeho přístupu velice cením.“
Zúplně jiného šuplíku jsou miniaturní
sponzorské příspěvky. Kdysi snimi začala
starší paní, která nabídla, že by pro novo-
rozence pletla čepičky aponožky. Když
se rozhlédnete poinkubátorech, většina
zdětí je nasobě má. Paní si nechala poslat
rozměry azačala novorozenecké oddělení
pravidelně zásobovat. Když později ojejí
aktivitě napsaly místní noviny, přihlásily se
další pletařky, které dnes už nezásobují jen
novorozenecké oddělení vefakultní nemoc-
nici. Ročně se spotřebuje padesát šedesát
novorozeneckých úpletů.
Delší verze článku nawww.muzes.cz
PORODNÍ VÁHA NĚKTERÝCH DĚTÍ
se volomouckém neonatologickém centru
pohybuje ipod 500 gramů.
SLOUPEK
Daniely FILIPIOVÉ
Nezodpovězená
otázka
Když jsem vroce 2009 nastoupila
naministerstvo zdravotnictví, zajímala
jsem se kromě jiného iopráci apostavení
etické komise ministerstva. Požádala
jsem opředložení materiálu, který by
dokumentoval její dosavadní činnost.
Zajímala mě témata, kterými se zabýva-
la či zabývá, náplň její práce ajejí cíle.
Když byl požadovaný materiál zpracován
ajá se sním seznámila, byla jsem velmi
nemile překvapena. Veškerá činnost se
zaněkolik let fungování komise skládala
pouze ze dvou nebo tří akcí. Výjezdních.
Dozahraničí. Tématem těchto zasedá-
ní byla otázka klonování avyužívání
embryonálních buněk. Nic jiného etická
komise neřešila ačasem přestala vyvíjet
jakoukoliv činnost.
Voblasti zdravotnictví je mnoho otázek
etického charakteru, které by se beze-
sporu měly objevit vnáplni práce tohoto
ministerského orgánu. Navrhovala jsem
například práci lékaře spacientem.
Komunikaci snemocným ne jako sdia-
gnózou, číslem, ale jako slidskou bytostí.
Navrhovala jsem zabývat se tématem
náhradních matek pro ty páry, kde žena
znějakých důvodů nemůže donosit své
dítě. Dalším velkým tématem by beze-
sporu mělo být itéma péče, respektive
záchrany nedonošených apředčasně
narozených dětí – kde jsou etické limity.
Naše země patří mezi ty státy, kde je
úmrtnost novorozenců velmi nízká.
Naši lékaři (anejen naši, ale iti zvysoce
rozvinutých zemí) dokáží zachránit idítě,
jehož porodní váha je extrémně nízká.
Boj lékařů ozachování lidského života je
obdivuhodný. Lékařům zato vzdáváme
hold, smekáme před jejich schopnostmi.
Matky těchto dětí jsou lékařům nesmírně
vděčné. Nicméně se nabízí otázka, zda
tyto děti budou moci žít plnohodnotný
život bez zdravotních následků. Neexistují
samozřejmě ještě žádné statistiky, které by
vyhodnocovaly, jestli zachráněné, doslova
vypiplané děti nebudou mít vdospělosti
zdravotní problémy, které by přímo souvi-
sely sjejich nízkou porodní váhou.
Někdo může namítat, že ise zdravotním
handicapem se dá žít. Ano, to je jistě prav-
da. Ale pravda je jistě ito, že takový život
vůbec není jednoduchý. Život shandicapem
je náročný, ikdyž může být přínosný. Ale
ruku nasrdce – vy, kteří shandicapem
žijete, chtěli byste, aby ivaše dítě žilo tak,
že se celý život bude potýkat snemocí nebo
jejími následky…?
Autorka je senátorka.
PRIMÁŘ
LUMÍR KANTOR
potvrzuje,
že kdo jednou
knejmenším
narozeným
dětem
„přičichne“,
už nechce odejít.