Strana 12
12
můžeš / číslo 9 - 2012
TÉMA: Neonatologie
Kdysi se Lumír Kantor zajímal oproblemati-
ku náhradních matek, žen, které donosí dítě
pro jinou ženu apoporodu ho odevzdají
biologické matce. „Sněkterými jsem hovo-
řil, ale bylo mi proti srsti vyptávat se, kolik
zaodnošení dítěte dostanou. Neoficiálně
jsem se dopátral částky asi 300 tisíc korun.“
To je podle něho také jedno zmožných
číselných vyjádření ceny dítěte.
Podle amerických studií porovnání počá-
tečních vysokých investic dozáchrany dítěte
ipéče vnásledných měsících stím, co vživotě
pak zachráněný člověk společnosti přinese,
vychází naprosto jasně veprospěch záchrany.
Mezi nadšením abeznadějí
Posedmnácti letech vefunkci primáře Lumír
Kantor tvrdí, že nalézt hranici mezi vyčíslitel-
nou ekonomickou hodnotou záchrany dítěte
aobyčejným lidským rodičovským pohledem
je těžké. „Vpočátcích je člověk plný nadšení,
spřibývajícím věkem zjistí, že kživotu patří
ikompromisy, ale také zjistíte, že ity mají
své hranice.“ Vybavuje si počátky své kariéry,
kdy – ještě vjiné nemocnici – přišly poprv-
ních úspěších, poprvních zachráněných
avypiplaných dětech, také neúspěchy.
„Když vám během služby zemře dítě
nebo dvě, tak si přirozeně kladete otázky
posmyslu takového snažení, máte chuť
se navšechno vykašlat. Poletech si však
uvědomíte, že kživotu iktéto práci patří
vše – to příjemné, radostné, ito smutné.“
Lumír Kantor současně říká, že ale stačí,
aby potakovém smutném okamžiku se
přišli pochlubit rodiče spotomkem, kterého
naoddělení zachránili aposlali dál doživo-
ta, apochybnosti mizí. „Zvláště když vidíte,
že dítě, které mělo půl kilogramu, je zdravé
nebo jen sminimálními problémy.“
Technika bez nadšení
neznamená nic
Česká republika patří co doúmrtnosti
novorozenců nasvětovou špičku. Lumír
Kantor připomíná, že když v90. le tech
minulého století začala doporodnic ano-
Vpočátcích je člověk plný nadšení,
spřibývajícím věkem zjistí, že kživotu
patří ikompromisy, ale také zjistíte,
že ity mají své hranice.
dětí vČeskoslovensku desítek promile.
V90. letech tady unás vOlomouci už to
bylo kolem deseti promile, nyní jsme naně-
jakých třech promile.“
Současně však primář olomouckého oddě-
lení dodává, že podstatný, ne-li hlavní podíl
natakovém úspěchu měli astále mají lidé.
Technika sama ani zázračné léky nic nezmů-
žou. „Jak jsem to tehdy pozoroval, lidé byli
nažhavení. Sestry alékaři se začali vzdělávat,
aby mohli dětem pomáhat, museli se naučit
ovládat techniku, hledali nové cesty.“
Maminky tu nahrazují sestřičky
Moderní technika je dnes volomouckém
neonatologickém centru nakaždém kroku,
zvláště té včásti, která slouží jako jednotka
intenzivní péče pro nejohroženější novoro-
Novorozenecké oddělení
FN Olomouc
JIP pro novorozence existuje odzačátku
. let . století. Tehdy byly zavedeny
nové postupy léčby podpůrným dýcháním
acentralizace předčasných porodů vregionu.
Vroce bylo toto oddělení vrámci FN
Olomouc vyčleněno jako samostatné. Vroce
získalo statut perinatologického
centra Ministerstva zdravotnictví ČR,
vroce mu bylo uděleno ocenění Baby
Friendly Hospital Best. Vroce získalo
veStockholmu cenu Practice Award
zapřínos ekologii vezdravotnictví.
Novorozenecké oddělení má tři základní
části: jednotku intenzivní aresuscitační
péče onovorozence sextrémní nezralostí,
jednotku intermediární péče pro léčbu
apéči orizikové novorozence nad
gramů váhy, novorozence svývojovými
vadami slučitelnými se životem atěžkými
chronickými onemocněními ajednotku péče
ofyziologické novorozence.
info
KAŽDÝ FYZICKÝ KONTAKT
maminky spředčasně narozeným dítětem
je velmi omezen, aproto vzácný pro oba.
zence. Jestliže se jako hranice přežití uvádí
24. týden, přibližně šestý měsíc, pohledem
dokaret dětí, které jsme zde viděli voka-
mžiku naší návštěvy, většina cifer hovoří
sama zasebe: 24 plus 4 dny, 24 plus 6 dní,
26 atd. Někteří novorozenci přibyli doinku-
bátorů doslova vposledních dnech ahodi-
nách. Právě inkubátory se stávají napříští tři
měsíce jejich náhradní dělohou. Apersonál
– vOlomouci je to kromě primáře ještě deset
lékařek alékařů aasi 65 sestřiček – který za-
stupuje vpočátečním období dětem matky.
Laik si uprostřed inkubátorů, spleti kabe-
lů, monitorů apersonálu téměř neuvědomí,
že ačkoli naprvní pohled vyvolá vevětšině
lidí malý človíček touhu popohlazení ako-
nejšení, jsou matky oúzký kontakt se svým
miminkem vtomto období ochuzeny nebo je
významně omezen.
„Snažíme se matkám umožnit přístup,
mohou své děti vidět prakticky 24 hodin
denně,“ říká zástupkyně primáře Ivana
Vránová. „Maminky, které jsou zOlomouce,
denně přinášejí mateřské mléko, kterým děti
krmíme. Ty ze vzdálenějších míst kraje nebo
ty, které nejsou vlůžkové části společně
sdítětem, mají kontakt méně častý.“ Přesto
tu vládne povětšinu dne inoci ticho, sestry
se pohybují téměř neslyšně. Je to opravdu
našlapování pošpičkách. Narozdíl odběž-
ného novorozeneckého oddělení neslyšíte
obvyklý křik právě narozených dětí.
Lumír Kantor říká, že stejně, jako se stala
samozřejmostí přítomnost otců uporodů,
začíná být samozřejmý ipobyt matek sne-
mocnými dětmi vnemocnicích (zvyknout si
nastálou přítomnost rodičů vezdravotnic-
kém zařízení bylo pro nemocniční personál
vpočátcích nesmírně obtížné); vesvětě se
vorozeneckých oddělení přicházet nová
technika zcelého světa, když už měli lékaři
kdispozici mnohem širší spektrum léků,
velmi rychle jsme se dostali vnovoroze-
necké úmrtnosti zjiž tradičně dobré pozice
nasvětovou špičku. „Pro srovnání: V50.
letech dosahovala úmrtnost narozených