Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Už zase

roušky…

Žijeme ve složitých dnech. Opět

nosíme roušky, nikdo neví, co bude

dále. Nemocných přibývá, nemoc

-

nice již musí omezovat některé

plánované výkony, vysoké a střední

školy mají distanční vzdělávání, ruší

se plánované akce… Jsme v očeká

-

vání věcí příštích.

Moje maminka, která již oslavila

93. narozeniny, řekla: „Lianko, pře-

žila jsem bombardování Pardubic,

tohle horší nebude.“ Moudrá to žena.

I přes všechny složitosti a kompli

-

kovanosti současných dní je třeba si

vždy nalézt nějakou radost, něco, co

nás potěší, pěstovat a vyzdvihovat

hezké vztahy v rodině, využívat

čas, který jsme získali, pro posílení

vzájemných vztahů nejen doma,

ale i mezi přáteli. Nikoliv cestou

na pivko či dvě decky, ale zavolat,

poslat SMS či mailík, aby ti druzí

věděli, že na ně myslíme, že nám

na nich záleží. A také doplňovat

energii v podzimní barevné přírodě.

Vždycky se mi daří nalézt místa, kde

téměř nikoho nepotkávám.

Vím, že to je někdy hodně těžké,

zvláště v situaci, kdy člověk o ně

-

koho pečuje a nemůže ho nechat

samotného doma ani ho vzít s sebou,

kdy si připadá jako pomyslný křeček

v běhacím kolečku. O to více je třeba

být laskavý na všechny kolem, kteří

pomáhají, kteří jsou ochotni zajistit

péči tak, aby byl možný třeba i malý

a krátký únik. Slovo únik myslím

v dobrém a laskavě, protože všichni

nějaký únik občas potřebujeme. Být

chvíli sami se sebou, v tichu a klidu

srovnat myšlenky, odpočinout si,

načerpat energii do dalších dnů.

Každý máme svoji 13. komnatu.

Hledejme společně hezké a pozitivní

věci, situace, postoje a děkujme za

ně. Pomáhají nám všem nést náš

kříž a jít dál.



Autorka je lékařka,

členka Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

9

nemůže k ničemu nutit. Když o tom

s mediky diskutujeme, upozorňuji je

na už starší dokument Olgy Somme-

rové Netrpělivost srdce. Tam se ob-

jevují příběhy matek, které si dítě

s postižením nechaly, a ukazuje, že

jde o perspektivní alternativu. Do-

tyčné ženy mluví o tom, že se díky

tomu dostaly do sfér, kam by se ni-

kdy nedostaly, a říkají to s vděčností.

Je dobré, když studenti vidí lidi

s postižením, kteří vedou život bo-

hatší než leckterý „zdravý“ člověk,

a přitom slyší, že jejich matky byly

přemlouvány, aby se takového dítěte

zbavily. Vidí, že před nimi na vozíku

sedí člověk, který třeba procestoval

celý svět, má krásné manželství a ne-

jde přitom o žádný smyšlený příběh.

Navíc děláme takovou krátkou

meditaci, při které říkám: představte

si, že jste v té situaci vy. Přišly vám

výsledky testů, jež naznačují, že vaše

dítě bude mít například Downův syn-

drom. Co uděláte? Někdy se rozvine

diskuse, ale většinou jde o tiché hlou-

bavé zamyšlení všech účastníků. Jde

mi o prohloubení životního postoje.

Jak se podle vás změnil postoj

společnosti klidem spostižením

za uplynulých třicet let?

Jedná se o radikálně pozitivní posun.

To je vidět už na první pohled při od-

bourávání bariér ve veřejném pro-

storu. Tenhle první viditelný krok ale

určitě souvisí i se změnou mentality,

která jde pozitivnějším směrem. Ne-

musí to přitom souviset jen s pádem

komunismu, dokonce může jít o sou-

vislost jen velmi vzdálenou. Proto-

že vývoj probíhal i na západě, takže

i kdyby tady zůstali, což si pochopitel-

ně nepřeji, tak by probíhal i tady, byť

možná pomaleji nebo jinak.

Jedná se o pozitivní celospolečen-

ský trend. Protože když si společnost

uvědomí, že díky lidem s postižením

se zde udržují hodnoty, které by bez

nich nebyly v takové míře realizo-

vány – soucit, solidarita, pomoc –,

obecně to udržuje pozitivní naladě-

ní lidí. Jen zopakuji známou věc, že

společnost, která se umí postarat

o slabé, je zdravou společností.

I když naše společnost je hod-

ně orientovaná na výkon a úspěch,

na druhou stranu je zde, jako vždy

v historii, také nezanedbatelná sku-

pina slabých a bezmocných, jejichž

síla je veliká. Tudíž pořád udržují

kladné hodnoty, pýcha první linie

úplně nevítězí. Obě strany se navzá-

jem drží a ovlivňují. Existence skupi-

ny slabých je prostě pro společenský

vývoj dobrá, i když její příslušníci

musí počítat s tím, že se jim nemusí

vést vždy dobře.



Je dobré, když studenti vidí lidi

s postižením, kteří vedou život

bohatší než leckterý „zdravý“ člověk,

a přitom slyší, že jejich matky byly

přemlouvány, aby se takového dítěte

zbavily.