Strana 14
REFLEKTOR / OŠETŘOVATELSKÁ PÉČE
Nepřipadá jí ničím výjimečný,
přesto je: profesi sanitářky se věnu-
je bez přestávky 27 let. A pořád ji
má ráda. „Dnes je všechno moderní.
Existují nejrůznější pomůcky, které
nám v péči o klienty hodně pomá-
hají, ale tehdy bylo všechno jinak.
Museli jsme hodně improvizovat.
Klienty jsme podkládali, čím se dalo,
například polštáři, aby neměli prole-
ženiny. Postele byly železné, lidé le-
želi na starých matracích, dnes jsou
polohovací, matrace jsou antideku-
bitní. Také celková hygiena byla
mnohem složitější. Teď máme k dis-
pozici speciální zvedáky a koupací
vany, tenkrát se dělaly celkové kou-
pele na lůžku,“ vzpomíná na chvíle,
kdy se pečovatelská péče o seniory
v Čechách teprve rozbíhala.
NÁVRAT KSENIORŮM
Po uzavření babické léčebny dlou-
hodobě nemocných ji profesní život
zavál do porodnice, přímo na porod-
ní sál. Tady v roli sanitářky vydržela
celých devět let, ale příliš spokojená
nebyla, chyběl jí totiž každodenní
kontakt s pacienty. Když pak přišla
nabídka z nově otevíraného zařízení
dlouhodobé ošetřovatelské péče, ne-
váhala ani chvilku.
Když se ptám, co všechno přesně
profese sanitářky obnáší, vychrlí: „Je
to kompletní péče o pacienta, pře-
balování, dále péče o kůži, tedy ma-
zání, polohování a péče o dekubity,
pokud k nim dojde, ale i rozdávání
jídla a v mnoha případech i krmení
klientů. Důležité také je povykládat
si s nimi. Jsou rádi za každé vlídné
slovíčko. Když si k nim na chvíli sed-
nete a vyslechnete je, povídáte si nad
fotkami jejich vnoučat… Za to jsou
velmi vděční. Mluví o svém životě,
o tom, co všechno zažili, kde praco-
vali,“ líčí zaujatě paní Radka.
Jak naslouchám jejímu zaujetí,
nedá mi, abych se nezeptala, jestli si
najde taky čas sama na sebe. Dlouze
přemýšlí a pak pronese: „No, já ani
nevím, mě to nevyčerpává. Člověk
je unavený, protože dělá 12 hodin
denně, ale doma si odpočinu, občas
zajdu do kina, do divadla, mezi ka-
marádky. Fyzicky vyčerpaná jsem,
je to těžká práce, ale psychicky mě
to nezatěžuje. Mám malou vnučku,
a když mám dva dny volno, ráda jedu
za ní,“ říká žena, která má zpravidla
16 dvanáctihodinových služeb za
měsíc.
Řeč přijde také na to, jak se na pro-
fesi sanitářky dívají ostatní a že nejde
o práci, která by byla kdovíjak spole-
čensky oceňovaná. V zařízeních pro
seniory ale tohle podle ní nikdo ne-
řeší. „Klientům se věnujeme všichni
stejně, jak sestřičky, tak ošetřovatelé.
Samozřejmě, sestřička rozdává léky,
dělá odbornou práci, kterou my dělat
nemůžeme, ale o lidi se jinak sta-
ráme společně. Je to týmová práce,
všichni děláme všechno. Nikdo se tu
necítí špatně, nikdo se nad nikoho
nepovyšuje. Sestřičky se neštítí vy-
nést mísu, přebalit člověka, umýt ho.“
A co finanční ocenění? „Celkově ta
práce dostatečně ohodnocená není,
ale já si nemůžu stěžovat – i proto,
že to dělám ráda, mi na nějaké té ti-
sícovce navíc zase až tolik nezáleží,“
říká rozhodně.
Do důchodu má Radka Kolářo-
vá deset let a své povolání už měnit
rozhodně nehodlá. Když se ale ze-
ptám, jestli se bez své práce jednou
obejde, jestli se jí nebude stýskat,
po chvíli odmlky podotkne: „Do dů-
chodu mám nastoupit v 65 letech.
A upřímně, nevím, jestli bych pak
ještě měla na tuto práci sílu. Už teď
Člověk je unavený, protože dělá
12 hodin denně, ale doma si odpočinu,
občas zajdu do kina, do divadla,
mezi kamarádky. Fyzicky vyčerpaná
jsem, je to těžká práce, ale psychicky
mě to nezatěžuje.
Někdy stačí jídlo jen rozdat,
jindy je třeba pacienty nakrmit.
Vlídné slovo, naslouchání a povídání –
i to patří k práci sanitářky.