Strana 24
KULTURA
Jedeme dál
vté naší story
Na vernisáži k jubileu Mirka Pošvice na začátku dubna
zazpíval i Ivan Hlas. Vesele, v týdnech, kdy nám do smíchu
moc nebylo. Se známým českým výtvarníkem jsme se sešli
o několik měsíců později. Povídali jsme si o životním rytmu,
vztahu kcharitě a nakonec trochu i o jeho tvorbě…
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
Zní to jako expozice do jednoho ne-
konečného příběhu: žila byla v Pod-
krkonoší jedna rodina – tatínek Mi-
rek, grafik, maminka Zdenka, co
učí jazyky na VŠE a v překládaných
knižních titulech zanechává auten-
tický otisk, starší syn Petr a plavovla-
sá Martina. Milovali společné výlety,
jezdili na hory, prožili část života ve
velmi příjemném rodinném modelu.
Náhle se všechno změnilo, a to od zá-
kladů. Natrvalo? Co se vlastně stalo?
Až do třinácti vyrůstala jejich Mar-
tina normálně, ale když si poprvé zlo-
mila nohu, zjistilo se, že má zvláštní,
neběžnou nemoc. Mirek Pošvic dce-
řinu diagnózu doplňuje: „Nejde o os-
teoporózu, ta s tím ostatním průběžně
běží, vytvářejí se jí ale ,díry‘ v kostech,
má implantáty v obou nohou. Ze-
slábly jí i ruce, v levé má po reoperaci
také implantát. Stala se vozíčkářkou
jiného typu, spousta lidí s tímhle po-
stižením zvládá motorický pohyb na
vozíku velmi dobře, ale právě kvů-
li problému s rukama je kompletní
péče o naši dceru složitější.“
Hodně často si oba rodiče kladli
otázku, která se změnou rodinné-
ho, dnes už čtvrtstoletí dlouhého
harmonogramu souvisí. Někteří lidé
mají postižení od narození, k dalším
přichází v nejrůznějších fázích ži-
vota. Pošvicovi se shodli na tom, že
druhá možnost je daleko složitější.
K Martině se její postižení dostalo
přírodní cestou, žádnou pošetilostí.
A sled diagnóz je dlouhý a závažný.
Koloběh celé rodiny se tím radikálně
proměnil: „Vozil jsem dceru na střed-
ní, poté na vyšší odbornou a vysokou
školu na vozíku. Vystudovala Met-
ropolitní univerzitu. Pak nějaký čas
chodila s hůlkami na nordic walking
a chodítkem, ale posledních několik let
je zase na vozíku. Nějaký čas praco-
vala také v Jedličkově ústavu a Kontu
Bariéry. Pak opět podstoupila několik
operací. V roce 2015 se nám podaři-
lo najít Martině práci. Vozím ji každé
ráno na Kavčí hory na chráněné pra-
coviště, kde má mimo jiné konfrontaci
s dalšími handicapy,“ formuluje Mirek
Pošvic věcně. „Moje osobnostní a pro-
fesní rovina jdou často stranou. Musel
jsem ,přešíbovat‘ své myšlení. Mívám
vždycky napsané věci, které bych
chtěl vytvořit, ale cítím tu každodenní
limitaci,“ dodává.
Bývá poměrně komplikované spo-
jit profesi s péči o blízkého člověka.
Pošvicovi si od začátku po celé roky
všechno platí sami. Dělají Martině
i převazy – už jen farmaceutická
stránka věci je nákladná. „V rámci
možností vše zvládáme, jiná cesta
není. Tyhle záležitosti by se neměly
přenášet na člověka, o kterého pe-
čujeme.“
ZMĚNY NA OBZORU
Mirek Pošvic se teď snaží důsled-
ně vynechávat slovo „musím“. „Víte,
když ,musím‘ často frekventujete,
ubližuje vám. V přítomnosti toho
slovesa se dostávám do jeho jistého
psychopodručí. Prostě, když říkám
,mohl bych‘ nebo ,je potřeba‘ zní to
úplně jinak. Nemá to pro mě tak za-
těžující podtón, navíc spodní proud
z té ,povinnosti‘ zmizí.“
S manželkou zpracovávali také
myšlenku, že všechno kolem Mar-
tiny nesmějí cítit jako zátěž. Máme
Moje osobnostní a profesní rovina jdou
často stranou. Musel jsem ,přešíbovat‘
své myšlení. Mívám vždycky napsané
věci, které bych chtěl vytvořit, ale
cítím tu každodenní limitaci.