Strana 27
27
Nad mými poctami jen mávne ru-
kou: „Pokud vůbec mám čas, snažím
se pracovat, ale na sebepropagaci
mi nezbývá energie. Rytmus života
se mi změnil. Spojit svět v ateliéru,
v grafické dílně a ten další, ,venku‘,
není ve skutečnosti snadné. Všech-
no, co dělám, má svůj kontext s ča-
sem. Rád jsem se v ateliéru v Českém
ráji také věnoval sochám. Materiál se
sice v okolí nabízí, ale byla to epizo-
da. S velkou chutí pokračuji v práci
na velkých litografiích. Jedu do díl-
ny, udělám si kafe, zavážu si zástěru
a vezmu křídu do ruky. Časový ryt-
mus má pro mne dnes jinou váhu,
snažím se soustředěně pracovat tak,
aby to mělo nějakou šťávu. A sluš-
ný výsledek. Někdy se propadnu
do práce, krása, ale pak je třeba se
z toho zaujetí zase dostat rychle zpět
do reality,“ líčí.
Mirek Pošvic se sám definuje jako
jeden z generace „doháněčů“, tedy
těch, kteří především v kontaktu se
světem měli co dohánět. Realizovat,
co se poněkud „zpozdilo“. „Říkám
o sobě, že jsem buddhonoš, vyrostl
jsem v Krkonoších a mám rád Asii!“
Výtvarník při přípravě výstav vel-
mi rád využíval možností cestovat
po celém světě. „Exotika vzdálených
světadílů mě brala,“ přitakává. „Nikdy
mě nenapadlo, že bych si mohl splnit
velké sny, které jsem měl uložené
v hlavě.“ Před otevřením expozice, na
pracovním výletě, se výtvarník ocital
v lokalitách a interiérech, na které by
jako běžný turista nedosáhl. Desítky
let trvající výstavní činnost Mirka
Pošvice provázejí nejen umělecké
úspěchy, ale také silná přátelství.
Zváženo a změřeno: umění v na-
šem povídání zůstalo trochu stranou.
Co ho čeká? Sám říká: „Jedeme dál
v té naší story. Vím, že žádný náš čin
tu Martininu diagnózu nezlomí. Není
ale dopsáno, před námi je prostě vel-
mi dlouhá cesta!“
Miroslav Pošvic:
Sám, akryl
na plátně, 2018