Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

ŽIVOT / PŘÍBĚH

jsem nafasoval. Všechno se konečně

postupně lepší, ale stále mě hodně

trápí neuropatické bolesti nohou. Já

byl během kariéry docela uplakánek,

ale žádné zranění, co jsem zažil, se

tomuhle ani neblíží! Kdo by si to zku-

sil jen na den, určitě by pochopil, proč

se mi do spousty věcí nechce. Tělo

i mysl to zaměstnává pořád, lepší je

to jen přes noc. Naučil jsem se kvůli

tomu dokonce spát na zádech, což mi

dřív připadalo nepředstavitelné,“ po-

pisuje Jan svoje pocity.

Ta slova míří trochu i k manželce

Simoně, která je Janovi velkou opo-

rou, i když kontruje, že by na sobě

mohl někdy více makat. „Někdy mám

pocit, že by mohl dělat víc. Všechno

ale chce svůj čas a trpělivost. Cvičení

se Honza poctivě věnuje,“ říká.

Právě na Janovu rehabilitaci a po-

můcky k ní potřebné aktuálně pro-

bíhá sbírka v rámci Konta Bariéry.

„Jsem za to moc vděčný, stejně jako

všem lidem, kteří mi chtějí pomáhat.

Nahlédl jsem do úplně nového světa.

Pochopil jsem, jak je nákladné být

na vozíku, co všechno musí člověk

zjistit a zařídit. Jsem například rád za

všechny kamarády doktory, co znám

z hokeje a kteří mi ochotně pomohli.

Nevím, jak by to bylo bez nich,“ za-

mýšlí se.

PAN LORENC VGARÁŽI

Cvičení, potažmo rehabilitační po-

byty a ergoterapie jsou jedna věc,

aktivní sport, který dříve vyplňoval

podstatnou část jeho života, druhá.

K němu má Jan zatím rezervovaný

přístup. I omluvu, že ho naše setkání

mohlo vyrušit od televizního zápasu

Litvínova, s nímž je jeho hokejová

kariéra spjata nejvíc, přešel slovy,

že už ho to nezajímá. „Vždy jsem

choval respekt třeba k parahokejis-

tům a nechápal kluky v kabině, co si

z toho dělali legraci. Ale vím, že teď

už by mě sport tak neuspokojoval

jako předtím. Pokud vůbec, tak spíš

motorsport. K tomu jsem jako ke ko-

níčku tíhl už dřív. Silná auta, motor-

ky, to bylo moje, ale teď jsem rád, že

zvládnu řídit škodovku.“

V garáži už prý ale s pomocí part-

nerů jeho dcer Kamily (24) a Zuzany

(17) něco „nadupaného“ vzniká. Při-

padá si prý jako filmový pan Lorenc,

Rodina je teď pro

Jana nejdůležitější.

Nahlédl jsem do úplně

nového světa. Pochopil

jsem, jak je nákladné

být na vozíku,

co všechno musí člověk

zjistit a zařídit. Jsem

například rád za všechny

kamarády doktory,

co znám z hokeje a kteří

mi ochotně pomohli.