Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

ŽIVOT / AKTIVNĚ – STOLNÍ TENIS VOZÍČKÁŘŮ

Mlátím doma do míčku

S Jiřím Suchánkem, českým reprezentantem,

o krásných cestách stolního tenisu i přípravách

na třetí paralympiádu.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: ARCHIV JIŘÍHO SUCHÁNKA

Čím vás chytil stolní tenis?

Během rehabilitace v Centru Paraple

mě na sportovním kurzu uchvátilo

ragby, uvažoval jsem, že bych u něj

zůstal – ale musel bych na tréninky

dojíždět do Prahy. Hledal jsem něja-

kou sportovní aktivitu v Liberci a v té

době jsem měl shodou okolností pa-

cienta, který aktivně hrál stolní tenis.

Zašel jsem se za ním podívat, hrál

jsem jeden turnaj, a skončil bez ja-

kéhokoliv tréninku v Českém pohá-

ru poslední.

Později se mnou začal trénovat

prima kluk, Jirka Kodým, který hrá-

val i první ligu. Měl zkušenosti s vo-

zíčkáři a dokáže se, i když je zdravý,

přizpůsobit stylu hry na vozíku. Bez

jeho pomoci bych byl herně někde

jinde, možná bych už nehrál. Všechno

začalo mít jiný smysl. Balonek rychle

přeletěl přes síťku, začali jsme hrát

kombinace – chytlo mě to! Přišly prv-

ní úspěchy a ty mě motivovaly jít dál.

Jak často jste trénoval?

Ze začátku to bylo jednou týdně, pak

dvakrát, třikrát, a když jsem se no-

minoval na velké turnaje (ME, MS,

LPH), trénoval jsem i šestkrát týdně.

Kde nastal start výš?

Bod zlomu nastal v soubojích se za-

hraničními konkurenty. Můj první

mezinárodní turnaj se konal ve slo-

vinské Krajinské Goře (2007). Cítil

jsem rozdíl mezi tuzemskou a mezi-

národní konkurencí, i to, jaké zážitky

vlastně stolní tenis nabízí. Je fajn hrát

například proti Korejci, Francou-

zi – hra má zcela jinou dimenzi než

hra v Českém poháru. Odstartovalo

to ve mně i jiné, vážnější uvažování

o sportu než jen „zabití“ času. Chtěl

jsem získat medaile, porážet soupe-

ře. Víc jsem vnímal, jaký jsem – že

dokážu, když mě něco chytne, jít si

za svým. Že mám klapky na uších.

To vás dovedlo až na paralympij-

ské hry do Londýna…

Před Londýnem (2012), jsem byl

šestý na světě, nějaké roky před-

tím ovšem i třicátý pátý. Množstvím

zápasů s konkrétním protivníkem,

stylem hry, „nemydlit“ do balonku

bezmyšlenkovitě, jsem stoupal. Před

Londýnem jsem sice porazil celou

světovou špičku, ale… Když se ote-

vřely dveře do haly plné lidí, bub-

nů, vlajek, potlesku, „semlelo“ mě

to, projevilo se to na hře. V Londýně

jsem zkrátka vyšel naprázdno. Znám

málo závodníků, kteří by se na první

olympiádě nesesypali. Člověk musí

mít prostě něco odehráno, aby mohl

vyhrávat. Zato v Riu (2016) jsem byl

psychicky někdo docela jiný. Skončil

jsem bronzový…

Jak to vypadá svaší účastí vTo-

kiu?

Díky 10. místu ve světovém žebříč-

ku jsem do Tokia nominován. Kvůli

covidu a odložení paralympiád jsem

ale nevěděl, jestli nedojde k úpravě

nominačních kritérií. Mám už ale in-

formaci, že moje nominace platí.

Jak vypadá váš trénink, kromě

toho, že, jak vaše žena Michala

říká, „mlátíte“ doma do celuloido

-

vého míčku?

Každá hra,

která končí výhrou,

je velká radost.

Nevzal jsem vozík

na vědomí na lusknutí

prstů, každý se s tím

pere, jak nejlépe umí.