Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

KULTURA

Pohodář

S Jiřím Dvořákem

orolích menších

ivětších,

snění olétání

ijednoduchém

receptu na herectví.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: TOMÁŠ NOSIL, TOMÁŠ LISÝ

Brněnský soubor Pírko byl na začátku vaší

cesty kherectví.

Paní Delongová, která náš soubor vedla, nám

stále připomínala, že Pírko není přípravka na

konzervatoř. Ale pár lidí: Zuzka Slavíková, Pavel

Kříž nebo já, jsme neposlechli.

Devět let jste hrál vBrně, sedmnáct sezon

na Vinohradech. Jak vás vPraze přivítali?

Atmosféra v divadle byla úplně senzační. Měl

jsem tři neděle před premiérou, sehnal jsem si

byt blízko divadla a brzy jsem získal pocit, že

jsem se v Praze narodil. Hrozně rád na to vzpo-

mínám. Bylo to také tím, jakým způsobem mě

soubor vzal – výjimečně. Výjimečné od doby

začátků na Vinohradech bylo i to, že jsem celé

roky seděl v jedné šatně s Viktorem Preissem,

Petrem Kostkou, Otíčkem Brouskem…

Tehdejší parta byla docela jiná než při mém

odchodu – skončil jsem kvůli zdraví a jiným

problémům. Měl jsem velké role, strašně moc

textu, s minimální reprízovostí, s prodlevou

i déle než měsíční. Reprízy byly vlastně pre-

miéry. Neměl jsem na to nervy. Šel jsem na

jeviště se dvěma pocity: ať proboha všechno

řeknu, a ať už to skončí! Tak jsem to skončil.

Pak jsem rok nehrál vůbec nikde a zjistil jsem,

že mi jeviště neschází. O rok později jsem se

vrátil do Violy, kde hraju dvě příjemná před-

stavení. Když slyším o nějaké divadelní hosto-

vačce, odpovídám: Nezlobte se, ještě ne! Mohu

dělat to, co chci, a to, co se mi líbí. Nemusím

„Jsem vzorek končící

střední generace,“

konstatuje v nadsázce herec.

Můžeš