Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / MĚSTA A PÉČE O SENIORY

Lidé

proti samotě

Zatímco se velká část národa

chystá na cesty za sluncem

a nevšedními zážitky, téměř

neviditelně se blíží jiné léto – čas

samoty mnoha seniorů, kterým

rodina, přátelé nebo jen známí ze

sousedství odjedou pryč.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Pracovníci neziskovek, sociálních

služeb i linek důvěry to dobře znají –

v nejteplejších měsících zůstávají za

okny přehřátých bytů tisíce osamě-

lých starších i hodně starých lidí, kteří

nemají, s kým by prohodili slovo.

Jejich opuštěnost je smutná a ně-

kdy i nebezpečná, nikoho totiž ne-

zajímá, zda se jim nezhoršilo zdraví,

zda mají dost jídla i pití, zda by nepo-

třebovali zásah zdravotníka. Zejmé-

na ve velkých městech a na jejich

sídlištích lze za okny bytů takových

seniorů zahlédnout až příliš mnoho.

Jsme proti tomu bezbranní?

Prachatice mají něco přes deset

tisíc obyvatel. Hana Rabenhauptová

z městského úřadu je nejen koordi-

nátorkou komunitního plánování, ale

už mnoho let se snaží zavést systém

integrovaných podpůrných služeb

ve městě, takže je „ústřední“ duší

péče o seniory. Nezná a nemůže znát

všechny starší spoluobčany, ale říká:

„U nás je téměř každý pátý občan se-

nior. Byla by ostuda, kdyby jejich ži-

vot byl až na pátém místě pozornosti

města. Naopak, naše sociálně-zdra-

votní služby a další aktivity mi dovo-

lují s klidem říci: Nezapomínáme na

nikoho.“

To samozřejmě neznamená, že

i tady občas nezůstane osamělý

společensky izolovaný jedinec, ale

krizovou situaci si spíš přivodí lidé

sami. Nebo i celostátní sociální sys-

tém? Několikrát jsme tu slyšeli: Já si

přece nebudu žádat o pomoc nebo

o nějaké příspěvky! Mám svou hr-

dost! A ještě chodit do fronty na úřad

práce! Copak jsem žebračka?

Moc práce dá vysvětlování a ně-

kdy je opravdu marné. Ale většina

prachatických seniorů ví, že město

i aktivní neziskovky nabízejí fungu-

jící služby, volnočasové aktivity, po-

radenství nebo jen „obyčejná“ přá-

telská setkání, která ovšem užitečně

překonávají samotu, a ještě přinášejí

cenné rady a konzultace o nejrůz-

nějších potížích seniorského života

a jejich řešení. Mnohé z aktivit jsou

šité na míru, obec pozorně zkoumá,

co starší občané chtějí a potřebují.

BÝT SPOLU JE NEJLEPŠÍ

Pýchou města je skutečně moderní

Domov seniorů Mistra Křišťana. Na

devadesát seniorů tu žije v naprosto

perfektním prostředí v péči padesáti

kvalifikovaných zaměstnanců. Nejde

jen o pohodlí samostatných pokojů

a obdivuhodnou čistotu a útulnost,

ale také o každodenní nabídku pro-

gramů, aktivit a setkání. Literární

kavárna, besedy, výlety, cvičení, ale

i setkání věřících otevírají každému

možnost nebýt sám. Ale nic není po-

Setkávání generací

je osvědčeným

lékem.