Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

vinného, i soukromí je zde respek-

továno.

Žofii Tučkové je osmdesát šest.

Nemoci jí neumožňují být celý den

sama doma. Prodělaná mozková pří-

hoda, a hlavně potíže s dýcháním by

mohly být hrozivé, kdyby u Mistra

Křišťana neměla v krásném pokoji

jistotu okamžité pomoci. Přes svůj

těžký a dramatický život, zejména

v letech druhé světové války (v jed-

nom z táborů se setkala i s lidický-

mi dětmi), je ale paní Žofie usměva-

a jsem ráda, že chodím, ale ještě to

jde… Nejlepší je, že jsme tady hezky

spolu, každá z nás má co říci ostat-

ním, nenudíme se.“

Viděli jsme tady i jedno z pra-

videlných setkání seniorů s dětmi

z nedaleké mateřské školy. Skvělá

atmosféra a také trocha bezděčného

vzdělání – jen se zblízka podívejte,

jak vypadá stáří a jak je rádo, když

není osamoceno. Opět se s Hanou

Rabenhauptovou vracíme ke zby-

tečnému studu, dlouholetá opora

prachatických seniorů má své zku-

šenosti: „V poslední době provádíme

s kolegyněmi ze sociálního odboru

depistáž terénu, doslova pátráme

po lidech, kteří by mohli potřebovat

pomoc, ale oni se někdy bojí, někdy

se stydí jednak požádat, jednak po-

moc přijmout. V jejich životech bylo

mnoho povinností a třeba méně ra-

dosti. Tak se jim zdá, že ve stáří ná-

rok na mimořádnou oporu nemají…

Samozřejmě záleží i na rodinách, na

sousedech, prostě na společnosti, jak

cítí opuštěné seniory jako svůj vlast-

ní problém. Pomáháme i těm, kteří

o seniory pečují.“

SAMA, APŘECE NE SAMA

Ve starším domě u prachatického

nádraží bydlí třiaosmdesátiletá Alena

Bínová. Syn pracuje v Německu, o ví-

kendech přijede, ale seniorka se úpl-

ně osamělá necítí: „Pravidelně sem

chodí pečovatelky, nákupy mi ob-

starávají kamarádky a kamarádi, jak

říkám, jsem docela provozuschopná.

Ale to víte, když některý den nikdo

nepřijde… Několikrát jsem musela

sáhnout i po prášku, abych nebrečela.

Horší byla nemoc, osm měsíců v ne-

mocnici a v Kladrubech…“

Chuť přesunout se do nějakého

zařízení pro seniory ale paní Alena

nemá. Její argument je neobvyklý –

nesnáší řeči o nemocech a o lécích.

Otevřeně říká, že má ohromnou jis-

totu, skupinu kamarádek, které „i to

koště vezmou“ a pomohou. Za svou

přítelkyni pokládá i paní Hanu, která

jí pomáhala už před lety s postiže-

nou dcerou. A jistotu posiluje i bez-

pečnostní pojítko k policii i hasičům.

Město po dobrých zkušenostech

s tímto zaručeným spojením uvažuje

U nás je téměř každý pátý občan

senior. Byla by ostuda, kdyby

jejich život byl až na pátém místě

pozornosti města. Naopak, naše

sociálně-zdravotní služby a další

aktivity mi dovolují s klidem říci:

Nezapomínáme na nikoho.

vá a optimistická: „Víte, já závodně

plavala, dokonce jsem se dala i na

plach tění. A proto cvičím i dnes