Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

ŽIVOT / JAK SE ŽIJE…V DĚČÍNĚ

nimž zvládne paraplegik samostatný

pohyb jako nic. Největší překážkou

tak mohou být některá prudší stou-

pání, která mohou překvapit, když se

dočtete, že Děčín je nejníže polože-

ným městem České republiky.

Stoupavě táhlá je například cesta

na Děčínský zámek, který je ale ji-

nak bezbariérový, včetně výtahu, což

se u podobných památek skutečně

často nevidí. Příjemná je procházka

zámeckými zahradami, z nichž nás

Aleš dovedl až k řece, stezkou, kde

to však bez doprovodu zvládnou jen

tak zdatní vozíčkáři, jako byl náš

průvodce.

Vzorně bezbariérové je také dě-

čínské nádraží, v jehož infocentru

lze na požádání získat dvojjazyčnou

brožuru – průvodce pro osoby s po-

stižením (není vystavena a byli jsme

prý první, kdo se ptal). Mapuje turis-

tické zajímavosti na české i německé

straně Česko-saského Švýcarska.

Aleš Černohous je jejím spoluauto-

rem, stejně tak se podílel na tvorbě

designu infocentra prostřednictvím

grafického studia, pro které pracuje.

„Především centrum města je

opravdu hodně v pohodě. Přístupné

je kino, divadlo i knihovna, i když

u té bych měl výhrady k těžko ote-

víratelným protipožárním vstupním

dveřím,“ vyjmenovává Aleš, který

zjevně patří mezi místní známé tvá-

ře, protože během naší procházky ho

neustále někdo přátelsky zdraví. Je

to jistě nejen proto, že je coby vozíč-

kář víc na očích, ale především díky

jeho činorodosti. „Existuje tu řada

podniků a obchodů, kam se snad-

no dostanu, nechybí ani restaurace

s vyhovujícím WC,“ pokračuje ve

výčtu pozitiv.

JÍZDA NA DLOUHOU TRAŤ

Pochopitelně i v Děčíně jsou místa,

kam se zcela bezbariérově dostat

nedá. „Většinou jde o pár schodů, tak

mě i tam přátelé většinou dostanou,“

směje se však místní patriot, po-

dle něhož se tu s vozíkem žije dob-

ře. „Působí tu neziskovky i sociální

služby. Na poměry našeho kraje tu je

i vcelku dost pracovních příležitostí.

Jen s nabídkou bezbariérových škol

je to tu podle mých informací slabší.“

Spolupráci s vedením města si

Aleš pochvaluje, především z minu-

losti. Nové vedení zatím nechce po

krátké době hodnotit. „Vždycky je

potřeba mít na mysli, že politika je

věcí jednání a kompromisů, což po-

třebuje svůj čas. Když k tomu přičtete

dobu realizace, stává se, že se během

toho všeho vymění po volbách poli-

tici a vyvstává otázka, jak to všechno

bude dál,“ poukazuje Aleš na úskalí

komunitního plánování.

Jeho úkolem je nadnášet především

sociální témata a bezbariérovost.

„Nedávno jsem třeba úspěšně zame-

zil zrušení bočního bezbariérového

vstupu na magistrát. Teď jsem dostal

Aleš Černohous (*)

Vystudoval vyšší odbornou školu voboru železničního

stavitelství. Po úrazu během pracovního pobytu vzahraničí

je od roku  na vozíku.

Žije aktivním životem, pracuje vgrafickém studiu ipro

informační portál Decin.cz, věnuje se peer mentoringu pro

vozíčkáře krátce po úrazu, je spoluautorem bezbariérového

průvodce po Česko-saském Švýcarsku ajako koordinátor

skupiny pro osoby se zdravotním postižením se rovněž

podílí na komunitním plánování města.

Především centrum

města je opravdu hodně

v pohodě. Přístupné

je kino, divadlo

i knihovna, i když u té

bych měl výhrady

k těžko otevíratelným

protipožárním vstupním

dveřím.

Pohyb po městě

komplikují

spíš kopce

než bariéry.

Vstup na

děčínské nádraží,

které je hezky

modernizované.