Strana 18
ŽIVOT / PŘÍBĚH
ního Daniela Kafku otřes, který při-
šel 13. května 2012. „Nebyl jsem
žádný zarytý motorkář, občas jsem
se svezl jen tak pro radost. Ta maši-
na, na které se mi to stalo, dokonce
nebyla ani moje, patřila mojí tehdej-
ší ženě. Cestu z Vizovic do Vsetína
jsem znal a užíval si četné zatáčky.
Do jedné z nich jsem ale vlítnul moc
rychle a uviděl proti sobě auto. Zvolil
jsem menší zlo a položil motorku na
bok, abych se vyhnul čelnímu nára-
zu,“ vzpomíná na osudový okamžik.
Probudil se o dva dny později na
ARO ve FN Olomouc. Ačkoliv ne-
měl žádný zlomený obratel, páteř
mu střihem přerušila míchu. „Doktor
rovnou řekl, že to bez vozíku nepů-
jde. To jsem nechtěl vůbec přijmout.
Vystudoval jsem FTVS UK Praha,
závodil v atletice za dnešní Olymp
Praha, do té doby jsem nevěděl, co
je úraz, a žil v bláhové představě, že
trénované tělo něco vydrží. Nevydrží
nic…“ konstatuje lakonicky poručík
ve výslužbě.
Po dvou týdnech na brněnské spi-
nální jednotce se jeho stav začal zlep-
šovat, také se už mohl pohybovat na
vozíku. „Tehdy mi to teprve všechno
došlo a začal jsem přemýšlet o sebe-
vraždě. Během práce u policie jsem
jich viděl spoustu, takže způsobů mě
napadala celá řada. Nakonec jsem si
ale řekl, že bych byl srab. A nechtěl
jsem to udělat i kvůli rodině.“
Velký podíl na obratu v Danielově
myšlení měla také návštěva jeho ko-
legů, kteří ho ubezpečili, že se bude
moci vrátit do práce. Inspirací jim
přitom byla postava bývalého poli-
cisty – poradce na vozíku ve filmu
Bolero, kterou ztvárnil Jan Potměšil.
Po dvou měsících se Daniel dostal
na rehabilitaci do Hrabyně. To ješ-
tě ani netušil, k jakému rozuzlení
celé drama směřuje. Nejenže měl
povzbudivý příslib návratu do prá-
ce, ale navíc zde potkal svou novou
životní partnerku Leonu, která pra-
covala jako ošetřovatelka pacien tů
s poraněním míchy. „Úraz mě pova-
hově změnil a najednou jsem potkal
člověka, který mi rozuměl daleko
lépe než moje bývalá žena, tak jsme
se rozvedli, nikoliv však ve zlém,“
líčí.
ÚSPĚŠNÝ NÁVRAT
V únoru 2014 bylo všechno připra-
veno na Danielův návrat do práce,
byť jako občanského zaměstnan-
ce. „Na míru mi vytvořili pozici na
odboru analytiky a kybernetické
kriminality, oddělení kriminálních
analýz, kterou chtěli obsadit, nejlépe
bývalým operativcem nebo vyšetřo-
vatelem. Všichni mi vycházejí maxi-
málně vstříc a nikdy mi nikdo nedal
žádným způsobem najevo cokoliv
negativního,“ pochvaluje si Daniel
Kafka, který patří k nejlepším analy-
tikům v kraji a vysloužil si i ocenění
od policejního prezidenta.
Věnuje se živým i odloženým spi-
sům, většinou z oblasti sériové trest-
né činnosti. A dodává, že bez před-
chozí policejní praxe si to nedovede
představit. „Musíte mít, jak se říká,
policejní čuch, intuici a zkušenosti.
Moje postižení mě v práci neomezu-
je, ale těžko si představit, že by to šel
dělat vozíčkář, který před tím nebyl
policajt,“ říká Daniel Kafka.
Jedno omezení však přece jen
přiznává: „Nemohu jezdit do terénu
přímo na místa činu, kde si analy-
tici už předem zajišťují určité pod-
klady. Jinak mám teď ale paradoxně
přístup k daleko většímu množství
informací, než jsem měl jako poli-
cista ve službě,“ pousměje se Daniel,
který svou prací žije a nemá podle
svých slov potřebu družit se s ko-
munitou ostatních lidí na vozíku.
Sice by byl nejspíš úspěšným pa-
rasportovcem, ale raději si zacvičí
sám doma.
Hlavně má však zcela nový život-
ní náboj. V únoru se mu s přítelky-
ní narodilo první dítě – syn Daniel.
Tenhle příběh má zkrátka opravdový
happyend.
Ne vždycky se daří po práci na případy
nemyslet. Doma jsem se o tom nikdy
nebavil, tak jsem se snažil vyčistit
hlavu jinak. Třeba sportem a cvičením.
Občas si pokecáte s parťákem. To je
člověk, se kterým máte vztah třeba na
patnáct let a je spíš jako vaše rodina
než kolega v práci.
Od myšlenek na
sebevraždu k nové
rodině a práci.
Tenhle příběh má
dobrý konec.