Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

Trochu jiné mámy

Sedm různých ženských osudů sjedním společným

cílem – touhou po mateřství ajejím naplnění, byť je to

mateřství člověka spostižením. Narození dítěte znamená

proměnu života – ženy si uvědomují, co je vnové situaci

možné aco ne. Každá máma si musí svůj prostor ajeho

mantinely prozkoumat. Handicap zůstává, přesto je možné

díky mateřství dosáhnout duševní spokojenosti aštěstí.

Stěžejní je nepochybně vztah spartnerem. Porod může

vněkterých případech vést ke zhoršení diagnózy, je třeba

všechno zvážit… Někdy naopak může dojít ke stabilizaci. Na

položenou otázku, zda být či nebýt matkou, si musí každá

žena odpovědět sama. Včetně následné odpovědnosti…

Knihu sedmi rozhovorů omateřství spostižením autorky

Petry Maťové vydalo brněnské nakladatelství Host (),

více na www.hostbrno.cz.

Petra Maťová (), studovala filozofii vPraze

aTübingenu. Pracovala jako editorka apřekladatelka

ve Filozofickém ústavu Akademie věd. Vroce  se

jí narodila dcera Tereza. Sní amanželem Petrem žije

autorka knihy ve Vídni.

27

takže jsem práci na projektu musela

zintenzivnit.

Ajak vlastně fungovala spoluprá-

ce sfotografkou? Fotky dodávají

příběhům autenticitu…

V určité fázi jsem si řekla, že by foto-

grafie mohly každý příběh dokreslit,

a byla jsem moc ráda, že fotografka

Věra Koubová, která se portrétům

dlouhodobě věnuje, se spoluprací sou-

hlasila. Díky fotkám je kniha živější.

Po porodu čeká ženu vkaždém

případě sled dalších problémů:

třeba ataky nemoci, nemožnost

kojit, problémy se zabezpečením

dítěte. Každý případ bývá zcela

individuální…

Narození dítěte prostě změní mámin

život, což platí i u žen zdravých. Zá-

kladní změna spočívá v tom, že dítě

otevírá novou perspektivu života. Ale

v případech dotazovaných žen se při-

dávají další záležitosti, ony o tom vědí

předem a na mateřství se zodpovědně

připravují. I tak se ale stává, že je pak

leccos zaskočí, dá o sobě vědět nemoc

anebo jsou s dítětem jiné komplikace.

Zůstávají děti takových párů vět-

šinou jedináčky, anebo se někdy

rodiče ivnelehké situaci rozhod-

nou mít druhé dítě?

V rozhovorech jsem se jednou setkala

s tím, že se neslyšící mamince naro-

dila dvojčata, a další z maminek, která

kvůli dědičnosti nechtěla mít dalšího

vlastního potomka, se rozhodla řešit

touhu po druhém dítěti tak, že si vzala

chlapečka do pěstounské péče. Spolu

s přáním mít druhé dítě vstupuje do

hry vědomí, že by to opravdu nemu-

selo být jednoduché.

Ajak krodinnému životu sposti-

žením přistupují tátové dětí, tedy

partneři zpovídaných žen? Vidí

situaci trochu zjiné perspektivy?

Připadá mi, že ti muži berou situaci

velmi věcně – je třeba řešit všelijaké

praktické věci, ale nemoci prostě k ži-

votu patří. Důležitou roli hraje to, že ve

všech případech oni vstupují do vztahu

ve chvíli, kdy je handicap jejich part-

nerky už zřejmý, takže vědí, do čeho

jdou. Ty ženy jsou opravdu osobnos-

ti, takže mají vlastnosti, kvůli kterým

jejich partnerům vztah dává smysl

i přesto, že ledacos není jednoduché.

Mateřství asi vmnoha případech

znamená poměrně velké riziko.

Stává se, že by žena vzhledem

ke své nemoci měla na touhu po

dítěti raději rezignovat?

Každá situace je specifická, samo-

zřejmě jsem nechtěla říct, že všechny

handicapované ženy mohou mít děti.

Vždyť je z různých důvodů nemají ani

všechny ženy zdravé! Je pravda, že

v projektu jsem se záměrně soustře-

dila na případy, kdy je máma schopná

svou situaci nějak reflektovat, i když

ví, že pokud jde o vztah k dítěti, ne-

dělá možná všechno ideálně. Obava,

že by to také nemuselo dopadnout

dobře, ji ale motivuje k tomu, aby byla

co nejzodpovědnější.

Rodiny, na které jste se zamě-

řovala, stojí denně před malými

ivelkými problémy: jak číst

pohádky ve znakové řeči, jak to

udělat, když se poslepu dá dítě

při pohybu venku uhlídat jen

velmi obtížně… Nakolik jsou tím

jiné? Zůstávají „vydělené“ od

ostatních?

Jsou trochu jiné, samozřejmě řeší lec-

cos, co rodiny se zdravými mamin-

kami řešit nemusí, ale to podstatné je

stejné jako u jiných rodičů. Jejich dítě

je pro ně tím, kdo stojí ve středu jejich

života. Mým záměrem určitě bylo, aby

většinová populace získala o podob-

ných rodinách co nejvíc informací

a ony tím byly vydělené co nejmíň.

Zjistila jste, že když má člověk

velkou motivaci, dokáže víc, než

by se na první pohled mohlo

zdát. Máte před sebou „jen“

mateřství arodinu, nebo byste

se ráda pustila do dalšího pro-

fesního projektu?

Ocitla jsem se ve fázi, kdy zatím

opravdu nevím. Teď se snažím

rodině i sobě trochu vynahradit,

že jsem kvůli práci nějakou dobu

měla míň času, ale co přijde dál, se

ještě uvidí.

