Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / PETRA MAŤOVÁ – TROCHU JINÉ MÁMY

zpovídaných žen učila. Otázky, které

jsem jim kladla, byly důležité i pro mě

osobně.

Jak probíhalo natáčení azpraco-

vání medailonu?

Musím říct, že jsem zpočátku byla

trochu nejistá, dělala jsem třeba za-

čátečnickou chybu, že jsem se sna-

žila zachovat maximální autenticitu,

a výsledek pak místy působil dost

neobratně. Nejvíc mě vlastně naučily

rozhovory, které se z nějakého dů-

vodu nepovedly a do výběru nebyly

zařazeny.

Natočit takové rozhovory asi

znamená idost cestování adost

únavy – jak jste to dělala, když

žijete ve Vídni?

Vzhledem k tomu, že do Česka po-

měrně často jezdím, se to dalo zvlád-

nout. Ale s únavou se potýkám pořád,

musela jsem s ní při práci počítat

a schůzky organizovat tak, aby toho

na mě nebylo moc najednou. K nato-

čení každého rozhovoru jsem se mu-

sela maximálně zkoncentrovat, ale

setkání mi zároveň dodávala energii…

Jak jste se dostávala kdalším

jménům ajak jste rozšiřovala

okruh fyzických apsychických

diagnóz?

Ženy jsem v první fázi nevytipová-

vala podle diagnóz, ony se ke mně

většinou prostě nějak dostaly. Poz-

ději jsem si řekla, že bych v souboru

měla ráda ještě matku se schizo-

afektivní poruchou nebo se schi-

zofrenií, a kvůli tomu jsem se ob-

rátila na organizaci Vida, která mi

kontakt zprostředkovala. Také tip na

neslyšící maminku jsem získala přes

pacientskou organizaci, Unii nesly-

šících. Centrální roli u všech hrálo

mateřství, to je pro mnoho handica-

povaných žen velké přání.

Vknize svámi všechny ženy

hovoří otevřeně, bylo těžké získat

jejich důvěru?

Tím, že jsem se s těmi ženami cíti-

la jakoby na jedné lodi, nebylo mi

zatěžko se ptát i na věci poměrně

osobní. A myslím, že se mi snad díky

tomu dařilo získat si jejich důvěru.

Ale samozřejmě při autorizaci se pak

ještě muselo ledacos upravit, aby se

s tím maminky dokázaly ztotožnit.

Šlo vlastně očasosběrný pro-

jekt – tuším sedmiletý? Byla jste

srodinami vkontaktu, upravilo

se někde původní znění textu?

Práce na projektu trvala poměrně

dlouho, takže někde vznikly prodle-

vy mezi dvěma částmi rozhovoru, ty

ale nebyly záměrné. Ten odstup není

nezajímavý, protože je vidět, jak se

situace vyvíjela dál. Po konzultaci

s redaktorkou knihy jsem znění sa-

motných příběhů neaktualizovala,

takže každý rozhovor je prostě tako-

vá sonda v určitém okamžiku. Prů-

běžná aktualizace příběhu by byla

dost obtížná a síla výpovědi by se tím

nezískala.

Určitou dobu zůstávaly medailo-

ny jen vaší soukromou aktivitou.

Kdy jste pocítila, že by mohlo jít

oněco víc než oně?

Ze začátku to byla opravdu sou-

kromá záležitost. Říkala jsem si, že

snad rozhovory zavěsím na něja-

kou webovou stránku. Později mi

paní Kamila Řasová nabídla, abych

si s podporou její neziskové orga-

nizace CEROS podala na minister-

stvu zdravotnictví žádost o grant.

To jsem udělala a skutečně jsem

ho dostala – i když jen na polovinu

požadovaných peněz. S grantem je

samozřejmě spojen určitý termín,

Autorka knihy

po slavnostním

křtu v jedné

pražské literární

kavárně