Strana 13
Vzdor
těžkostem
Většinu povahových vlastností,
mezi které patří i naše schopnost
vzdorovat těžkostem, získáváme
již v dětství. Něco tam bude vro-
zeného, ale někdy je odvolávání
se na genetiku výmluvou. Postoje
a také odolnost si vytváříme
především pod vlivem svých
rodičů. Moje maminka bývala
spíše ustrašená. Když začala
v létě bouřka a my byli zrovna na
Kazíně, v chatové oblasti, měla
strach z blesků. Nešla spát, dokud
bouřka nepřestala. Já usínala
s vědomím, že je o mě postaráno.
Tedy bez obav. Když byla Praha
bombardována, komentovala to
slovy „celou Prahu rozbořit nemo-
hou, tak proč bychom to zrovna
my nemohli přežít“. Ale do krytu
jsme museli jít. Vždy měla pro
nás připravené rezervní oblečení
včetně mého zimního kabátku,
přestože začínalo jaro. Již při prv-
ním hlášení náletu šla a napustila
vanu vodou a dala ji i do hrnců,
to pro případ, že by rozbombar-
dovali vodní potrubí. Když jsem
šla na přijímací zkoušky nebo ke
státnicím, vždy opakovala „hlavu
ti neutrhnou a ostatní přežiješ“,
a přitom mě vzala pravačkou za
levé ucho a skoro neznatelně mi
na čele udělala palcem křížek.
Jinak do kostela chodila jen
o Vánocích a nepamatuji se, že
by někdy šla k svatému přijímání.
Její jednání mi ale dávalo jistotu,
že všechno dobře dopadne. Něco
podobného jsem dělala i já svým
dětem a cením si toho, že si občas
dcera „přišla pro křížek“ i před
atestací na medicíně. Racionalita
v tom jednání zrovna není, ale
schopnost odolávat těžkostem se
takto určitě vytváří. Jsem o tom
přesvědčena.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
13
městí Krále Jiřího z Poděbrad, nikoho
nenapadlo, že by mohl sloužit sociál-
ním službám. Spíš se čekalo… Co se
čekalo? Turistické informační cent-
rum? Klasická restaurace? Herna?
Občanské sdružení Náruč, které
Vladimíra v roce 2000 založila, při-
neslo a obhájilo projekt sociální firmy
s pracovními příležitostmi pro lidi
s různým typem zdravotního znevý-
hodnění. Zkrátka: dnes je tu kavárna,
kde vaří, pečou, obsluhují i uklízejí
naši spoluobčané, dříve pokládaní
za lidi dobré tak k izolaci za vyso-
kým plotem. Na mnohých z nich je
jejich osudové postižení vidět, a tak
se hned na začátku projektu našel
i rozumbrada, který se přišel zeptat:
Proč to děláte na náměstí? Nemohli
byste se schovat někam za město?
Nemohli. Pustili se do velké rekon-
strukce (pomohlo i Konto Bariéry)
a dnes mají nejen úctyhodný jídelní
lístek, ale hlavně rozsáhlou klientelu
z města i okolí. Sem se na dobré a ne-
ošizené dorty a jiné laskominy ne-
jezdí ze soucitu, ale kvůli dobré zku-
šenosti. To je také velká zkušenost
zakladatelky – můžeme dokázat, že
i lidé, kterým osud nenadělil zrovna
stříbrnou lžičku v puse, mohou být
velmi, velmi užiteční.
Mimochodem, nyní už mají oprav-
du velmi profesionální aparát odbor-
ných pracovníků, který se umí poprat
i se současnými granty, žádostmi
o příspěvky a dotacemi. Dnes je to
mnohem těžší, než když na začátku
zažádali na ministerstvu práce a so-
ciálních věcí a ejhle – peníze dostali,
aniž by někoho bombardovali nebo
objížděli ministerské kanceláře s pe-
čenou husou.
A ještě jeden, skoro neviditelný zá-
zrak: první z postižených, kteří začí-
nali v Modrém domečku, se uplatňují
na otevřeném trhu práce. Už nepotře-
bují chráněné pracoviště, už vlastně
stojí na vlastních nohou. Pro tuto spo-
lečnost je to sladší dárek než všechny
dorty a koláče. A velké vyznamenání
pro „obyčejnou“ praktickou lékařku.
NA ZELENÝ OSTROV
SE NEZAPOMNĚLO
Roky velké práce a postupného získá-
vání skvělé pověsti přinesly také spon-
zory. Velké i drobné, ale věrné, protože
vidí, jak jejich dary a příspěvky oprav-
du pomáhají. A tak jeden z těch větších
opět přišel s myšlenkou udělat cosi
pro seniory. Vlaďka Hejmová nikdy
nezapomněla na svůj původní nápad,
a proto ji nemusel vůbec přemlouvat.
Vznikl krásný projekt – a zase nové
kolo restitucí, tentokrát církevních –
zatím všechno zastavilo.
Vlastně všechno ne. Žije prádelna,
původně koncipovaná jako část záze-
mí seniorského bydlení. A v ní pracu-
je šest sluchově postižených. Perou,
žehlí, mandlují a mají velký úspěch na
trhu. Dokonce začínají i s úklidem.
Nikdo neví, co ještě paní doktor-
ka a její dobré duše vymyslí. Když se
jí zeptáte, zda by s dnešní zkušeností
něco udělala jinak, má jednoduchou
odpověď: „Asi ne, nejlepší je prostě
brát věci tak, jak přijdou, na nic netlačit
– nakonec zjistíte, že se podaří víc, než
jste mysleli.“ V současnosti jde zhruba
o šedesát klientů, těžkých osudů i vel-
kých starostí jejich rodin. Všem je lépe,
všichni se cítí důstojněji. To je (proza-
tímní) bilance dlouhých let viditelné
i neviditelné práce, kterou si praktická
lékařka přibrala do svého života.
Kde najdu?
Kavárna Modrý domeček, Řevnice: www.modrydomecek.cz
Prádelna Zelený ostrov, Dobřichovice: www.zelenyostrov.eu
Co ještě přijde?
Vladimíra zatím
neví, ale poslední
slovo určitě
neřekla.