Strana 20
ŽIVOT / IDENTITA SLUCHOVĚ POSTIŽENÝCH
„Ano, film je primárně určen pro
slyšící lidi,“ říká Alex de Ronde. „Ko-
neckonců zní v něm i hudba. Hlavně
jsme ale chtěli poukázat na někte-
ré věci, které nás trápí a mělo by se
o nich mluvit.“ Tím je především tlak
na to, aby se lidé s postižením sluchu
snažili co nejvíc přizpůsobit světu
slyšících. „V Nizozemsku je trendem
dávat všem dětem s postižením slu-
chu kochleární implantát. Rodiče
jsou odrazováni od výuky znakové-
ho jazyka, aby se jejich potomek ne-
vyčleňoval z většinové společnosti,“
zapáleně popisuje Tobias. „Já to však
vnímám jako velký útok na identitu
neslyšících. Máme svůj jazyk, kulturu
a tohle nám ji bere. Kochleár zdale-
ka není stoprocentní řešení a velmi
často vede k tomu, že jeho uživatelé
pak nepatří nikam. Neslyší dost na
to, aby plnohodnotně fungovali mezi
slyšícími, a do komunity neslyšících
také nepatří, protože s ní vlastně ani
neumějí komunikovat. Jsou ve vzdu-
choprázdnu, což považuji za neštěstí.“
Alex přidává pohled rodiče: „Na-
ději, že bude můj syn slyšet, že se
lékaři po jeho narození spletli, jsem
v sobě živil sotva pár dní. Pak jsem
se rozhodl, že udělám vše pro jeho
spokojený život. Komunikace je klí-
čová pro rozvoj osobnosti, a jestliže
se někomu narodí neslyšící dítě, ne-
pochopím, jak může existovat rodi-
na, která se v takové situaci nenaučí
znakovat. To považuji za zločin!“
Jakkoliv mohou postoje obou
mužů působit zarputile a ortodoxně,
jedná se o dva velmi otevřené volno-
myšlenkáře. Ve filmu nechybějí ani
alkoholové party, kouření marihuany
na záchodě univerzitní koleje nebo
každodenní humor. Zároveň se však
díváme na vysokoškolsky vzděla-
ného člověka, který se živí výukou
znakového jazyka a přípravou bu-
doucích tlumočníků, pedagogů či
asistentů.
TICHÁ ŠKOLA ŽIVOTA
Snímku neschází ani dojetí, zejména
při povídání o mamince, která Tobia-
sovi a jeho slyšícímu bratrovi zemře-
la, sotva začali chodit do školy.
Dnes si Tobias velmi chválí, že vy-
studoval školu s výukou ve znako-
vém jazyce (Groningen Guyotschool
– pozn. redakce), v Nizozemsku je
jich podle jeho slov pět nebo šest.
Film zachycuje také pobyt na ame-
rické univerzitě Gallaudet. Půlroční
studium na vysoké škole pro nesly-
šící bylo pro Tobiase obrovskou in-
spirací: „Nejenže tam všichni vy-
učující umějí znakovat, ale platí to
i pro přilehlou vesnici, prodavače,
dokonce i místní policisty!“ Záběry
z tichých chodeb plných studentů
nebo lidí vedoucích znakový roz-
hovor přes sklo budovy jsou vskut-
ku působivé. „V USA je komunita
neslyšících mnohem silnější. Existují
zde rodiny, kde třeba po pět genera-
cí nikdo neslyší – a to má váhu. Už
jen ze znakování a mimiky obličeje
poznáte, kdo je z prostředí, kde rodi-
če neslyší. Lichotilo mi, že o mně si
to mysleli také. To je zásluha rodičů
a mého bratra,“ oceňuje Tobias.
Uvědomuje si však zároveň, že ná-
zor na (ne)začleňování neslyšících do
většinového světa je ovlivněn výcho-
zí pozicí dotyčného člověka. Vnímá
rozdíl v postojích u zcela neslyšících,
jako je on, oproti nedoslýchavým
nebo ohluchlým. V USA byl také
Tobiasovým spolubydlícím český
neslyšící student, získal tak i základ-
ní pojem o situaci v České republice.
Je prý srovnatelná s nizozemskou.
Máme tu více škol pro neslyšící, na
druhou stranu žádná nenabízí výuku
pouze ve znakovém jazyce.
Z Ameriky si Tobias nakonec při-
vezl nejen inspiraci a nadšení, ale
také přítelkyni. Sblížil se s jednou
neslyšící studentkou z Dánska. A ne-
vyhýbá se ani otázce, zda si přejí,
aby jejich případné dítě slyšelo nebo
ne. „Moje oficiální stanovisko je ne-
utrální,“ říká Tobias. „Ale kdybych si
opravdu musel vybrat, byl bych spíš
pro neslyšící dítě. Moje přítelkyně to
však vidí opačně. Myslí si, že by bylo
všechno těžší.“
Film uzavírá jejich tichý intim-
ní znakovaný rozhovor. Jako jediný
není přeložen ani otitulkován pro
slyšící diváky…
Rozjel se koncert pro tři tlumočníky:
Tobiasovy mezinárodní znaky
převáděla do českého znakového
jazyka neslyšící česká tlumočnice.
Její znaky pak do mluvené češtiny
překládala slyšící kolegyně, zároveň
bylo vše ještě převedeno do mluvené
angličtiny.
Rozhovor
připomínal
besedu u kulatého
stolu - hned
v několika jazycích.