Strana 18
ŽIVOT / PŘÍBĚH
závislost, a to i přesto, že hasiči jsou
tým, který si pomáhá.“
VELCÍ POMOCNÍCI
Přestože ho závislost na pomoci
druhých poněkud trápí, zároveň je
za ni velmi vděčný a nemůže si stě-
žovat na nedostatek ochoty svého
okolí. „Hlavní ošetřovatelkou je mi
manželka Bára. Bez ní bych hnil ně-
kde v ústavu. Pro ni přitom bylo vše
podstatně těžší než pro mě. Musela
se vyrovnat s mnohem větší dávkou
neštěstí. A to se stará ještě o naše dvě
děti. Vybral jsem si ji dobře,“ konsta-
tuje spokojeně Libor.
Vedle svojí manželky oceňuje také
přístup kolegů z krajské centrály
královehradeckých hasičů, kam se
nedávno vrátil coby civilní zaměst-
nanec na částečný úvazek. Věnuje se
administrativě, do své bezbariérově
přístupné kanceláře dochází třikrát
týdně na čtyři hodiny.
I když už se nemůže zapojit do
akce, z přístupu všech kolem něj je
znát, že mezi hasiče zkrátka stále
patří. Kolegové s ním žertují a on je-
jich legrácky s typickým úsměvem
přijímá. „Kluci mi hodně pomohli
a stále pomáhají v mnoha věcech.
Například založili transparentní účet,
z něhož jsem si mohl pořídit upra-
vený mikrobus. Kdykoliv potřebuju
s něčím pomoct, třeba při stěhování,
vždycky se najde dost ochotných ru-
kou. Také mě tady v hasičárně pravi-
delně koupou, protože dosud bydlím
v nevyhovujícím panelákovém bytě
s malou koupelnou,“ vyjmenovává
Libor jen některé z dobrých skutků
svých přátel.
ZPÁTKY KRODINĚ ASPORTU
Bytová situace se však Liborovi i jeho
rodině brzy vylepší, nový rodinný
dům je těsně před dokončením. Po-
chopitelně na míru bezbariérový.
Jeho stavbou a zařizováním poslední
měsíce žije, pochopitelně vedle práce,
rehabilitace a rodiny. „Na nic dalšího
teď v podstatě nemám čas. Nezapojuji
se zatím ani do nějakých aktivit či or-
ganizací pro lidi s postižením. Máme
s Bárou osmiletou dceru a šestiletého
syna. Z prvního manželství mám při-
tom ještě dvacetiletého kluka. Snažím
se jim hodně věnovat, vynahradit ten
čas, který jsem bez nich strávil léč-
bou. Děti naštěstí všechno vzaly hod-
ně sportovně, jako přirozenou věc,
i když se občas zeptají, jestli fakt už
nikdy nebudu chodit.“
Rád by se také začal znovu vě-
novat sportu, který patřil mezi jeho
velké koníčky, ale prozatím jde spíš
o plány: „Chci ven, zpět do přírody,
nehodlám pozorovat svět z okna.
Třicet let jsem se věnoval lezení a ly-
žování. Hodlám si pořídit monolyži,
také už jsem zkusil handbike. Ale
popravdě řečeno, pořád mám v živé
paměti jízdu na kole, a tohle je tak
jiné, že si ještě nemůžu zvyknout.
A jiný pohled mám teď i na jiné věci.
Třeba jsem si nikdy neuvědomoval,
jak je svět bariérový nebo jak hnusná
může být zima. Dřív jsem se těšil na
lyžování a sníh, teď je to jen otrava
a komplikace,“ přemítá muž, které-
mu sportovní kondice při rekonva-
lescenci velmi pomohla.
STÁT SE UMÍ POSTARAT
„Na různých rehabilitačních poby-
tech jsem viděl, jak to každý snáší
jinak. Já byl na zátěž zvyklý, takže
jsem si po cvičení ještě sám naor-
dinoval třeba projížďku na vozíku,
zatímco jiní kluci šli vyčerpaní spát,“
popisuje Libor své zkušenosti.
Prošel přitom hned několika tu-
zemskými rehabilitačními centry,
jejichž fungování nevidí ze svého
pohledu jako úplně optimální. „Je
to dost masová záležitost. Systém
je nastaven tak, že tam trávíš 24
hodin denně, ale samotné rehabili-
taci přitom věnuješ jenom tak čty-
ři. S intenzitou a průběhem pobytů
jsem byl nejspokojenější asi v praž-
ském Parapleti, ale jinak si nemůžu
vynachválit rehabilitaci, kam pravi-
delně docházím tady v Hradci Krá-
lové.“ Důvodem jeho lehce kritické-
ho pohledu může být nejen fakt, že
je zvyklý na intenzivní trénink, ale
také skutečnost, že jeho manžel-
ka je profesionální fyzioterapeutka,
takže mají oba dost jasnou předsta-
vu, co a jak by mělo fungovat.
Jinak je ale bývalý hasič Libor
Bohdanecký dalek stížností. Na-
opak. S podporou ve svojí situa-
ci je spokojen, včetně té finanční.
Nechce ani žádat u různých nadací
o příspěvky. „Myslím si, že jsou lidé,
kteří to potřebují daleko víc. V té-
hle zemi má spousta lidí tenden-
ci si stěžovat, ale neuvědomují si,
jak kvalitní služby dostávají. Třeba
právě od složek integrovaného zá-
chranného systému, jehož fungová-
ní by nám mohli závidět v leckteré
západní zemi. A je dobře, že stát se
umí postarat i o svého bývalého za-
městnance, tak jako o mě. A nedělá
přitom rozdíl, jestli jde o bývalého
hasiče, policistu nebo civilní osobu,“
uzavírá skromně hasičský kapitán
ve výslužbě.
Netrpím žádným sentimentem po tom,
co jak bylo. Snažím se vplout zpátky
do života. Jak jde čas, tak se postupně
vyrovnávám, že to nějak je a nemá
cenu špekulovat. I když začátky
pochopitelně nebyly snadné.
Libor se vrátil
do práce, i když
jako „civil“.