Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 19

19

ŽIVOT / IDENTITA SLUCHOVĚ POSTIŽENÝCH

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Neslyšící

syn

Na letošním festivalu

dokumentárních

filmů olidských

právech Jeden

svět se představil

nizozemský snímek

Neslyšící syn (Deaf

Child). Režisér Alex

de Ronde zachycuje

příběh svého dnes

již dospělého syna

Tobiase, který od

narození neslyší.

Poselství světu je

jasné – hluchota není

handicap, ale kulturní

alternativa svlastním

jazykem. Setkání

soběma aktéry ijejich

beseda sdiváky

přitom byly zážitky

ibez samotného filmu.

Doslova fascinující výjev přišel s deba-

tou po promítání. Na jedné straně To-

bias (29), který se svým otcem Alexem

komunikuje prostřednictvím nizozem-

ského znakového jazyka, jinak ovšem

v zahraničí používá mezinárodní zna-

kový systém. Na straně druhé publi-

kum tvořené neslyšícími i slyšícími,

Čechy i cizinci v obou skupinách. Jak

zařídit, aby se všichni domluvili?

Pořadatelé Jednoho světa odvedli

na poli vstřícnosti festivalu vůči lidem

s různým postižením skvělou práci

– a ta zřejmě vyvrcholila právě zde.

Rozjel se koncert pro tři tlumočníky:

Tobiasovy mezinárodní znaky pře-

váděla do českého znakového jazyka

neslyšící česká tlumočnice. Její znaky

pak do mluvené češtiny překláda-

la slyšící kolegyně, zároveň bylo vše

ještě převedeno do mluvené angličti-

ny. Pokud hovořil Alex, překládalo se

nejprve do češtiny. Jedna tlumočnice

paralelně znakovala česky, podle ní

pak druhá ještě pro Tobiase meziná-

rodně. Obdobně to fungovalo při do-

tazech z publika. V jednu chvíli se tak

simultánně nebo s drobnou prodlevou

používaly čtyři různé jazyky, ať už

mluvené nebo znakované.

Povídání pro náš časopis probíhalo

druhý den velmi podobně. Kolem sto-

lu jedné pražské kavárny seděli nesly-

šící Tobias, anglicky hovořící Alex,

redaktor na vozíku a tři tlumočnice.

Těžko předpokládat, že okolní hosté

už v životě něco podobného viděli.

Jak na závěr trefně poznamenal Alex

de Ronde: „Já něco takového, jako byla

ta debata v kině nebo tenhle rozhovor,

vlastně taky ještě nezažil. Ale bylo to

působivé a považuji to za důkaz, že

když se chce, lidé se vždycky dokáží

domluvit, a to bez ohledu na jakékoliv

jazykové nebo zdravotní překážky.“

OTÁZKA IDENTITY

Film zachycuje současnost, nedávnou

minulost, ale i pohledy do Tobiaso-

va dětství. Nejde přitom o patetickou

sentimentální zpověď otce postižené-

ho kluka, ale naopak o svědectví o se-

bevědomém mladém muži s jasným

názorem.

Tobiasovi neslyšící přátelé prý po

zhlédnutí snímku reagovali slovy:

„A o čem to vlastně jako je? Vždyť ty

žiješ úplně normálně, koho to může

zajímat?“ To je však jen relativní po-

hled. Pro diváka, který nemá s komu-

nitou neslyšících žádné zkušenosti,

jde o objevnou sondu a některé názo-

ry ho mohou přímo šokovat. Například

když zazní Tobiasova obava, že kvůli

medicíně neslyšící jednou „vyhynou“

a zanikne tak doslova celá subkultura,

která současný svět obohacuje.

V Nizozemsku

je trendem dávat všem

dětem s postižením

sluchu kochleární

implantát.

Tobias s otcem – režisérem

Alexem de Ronde