Strana 27
27
Co všechno obnáší příprava na je-
den koncert? To, že je vyprodáno,
je vlastně už jen finále celé akce.
Na místo koncertu přijedu taxíkem
nebo tramvají. Příprava je „nijaká“,
máme postavený repertoár, přehra-
jeme si některé věci, které nehraje-
me dlouho.
Působíte soběstačně, jak vlastně
komunikujete sokolím?
Nežiju sám, ale s ženou a dítětem.
V prostředích, která znám, je to
snadné. Třeba Malostranskou be-
sedu znám důvěrně. A když někam
netrefím, tak mě tam Klárka odvede.
Nebo se se svými lidmi domluvím,
kde na mě budou čekat. Když vy-
stupuju sám, jede se mnou manažer
kapely Adam Pospíšil. Z kapely je mi
vždycky někdo poblíž. A pak, mám
teď telefon, který na mě mluví…
Technologie mi moc pomáhá, po-
třeboval bych asi další věcičky – ale
musím si na ně napřed našetřit.
Jak si zapisujete hudební nápa-
dy?
Když skládám, mám to v hlavě, a po-
kud se mi melodie v hlavě neudrží,
nelituju, protože asi nebyla dobrá.
Dost možná jsem si ji ani nechtěl za-
pamatovat. Pak si muziku nahraju na
diktafon a rozešlu kapele, někdy jim
novou věc přehraju a zazpívám sám
na zkoušce. Všichni nevidomí se učí
skladby z not postupně, a hlavně,
co je důležité, nazpaměť! Vlastně
největší rozdíl mezi nevidomými
a zdravými lidmi, kteří vše okamžitě
vidí v notách a mohou se k pasážím
vracet.
Jen namátkou, koncertujete sBá-
rou Hrzánovou, Janou Kirschner,
Plavci… Vystoupil jste se Sym-
fonickým orchestrem Českého
rozhlasu. Můžete se uněkterých
ze svých hostování zastavit?
Bára Hrzánová je moje srdeční zá-
ležitost, skvělej člověk, znám ji od
mládí. Písničky – hudbu i texty –
dělá jako koníček. Do jejího Condu-
ranga přišli mladí kluci, hraje tam
i Bářin syn Tonda Holub… Atmosféra
na koncertech je vždycky senzační.
A Jana Kirschner mě chtěla na pře-
dávání cen Andělů, zažil jsem s ní
turné s názvem Takmer sólo. Vkusně
postavený program, lidé odcházeli
z koncertů naprosto nadšení. Sku-
pina Plavci kolem Jana Vančury zase
potřebovala nějakou harmoniku.
Plavci jsou tradičně hodně založení
na vokálech, je to dobrá škola. Letos
v únoru jsem hrál se Symfonickým
orchestrem Českého rozhlasu, bene-
fiční koncert Hvězdy pro Světlušku.
Hrál jsem lidové písně v úpravě pro
akordeon a orchestr. Koncert se po-
dařil a já mám za sebou další velkou
zkušenost.
Ještě fotografujete?
To už je starší záležitost… Dlouho
jsme už s fotografem Björnem Stein-
zem nedělali. Asi v roce 1997 jsme
fotografovali stejné věci – i když
on vidí a já ne – a postupně vznik-
ly cykly fotografií Obrazy z duše
a Hudba v obraze. Fotil jsem auto-
fokusem, vybíral si věci, které mám
rád – třeba staré předměty, zajíma-
vou zeď, dveře nebo kmen stromu.
Fotil jsem hodně zblízka, abych měl
se vším hodně úzký kontakt.
Hudba v obraze měla docela jiný
námět. Můj vnitřní svět má různé
barevné odstíny: jiná jsou písmena,
jiné nástroje. Tak třeba zvuk houslí
je žlutý, flétna zase jemně modrá.
Barevně vidím i tóny. Chtěl jsem
v tom cyklu spojit, že jsem hudeb-
ník, a využil jsem své prožitky – vý-
sledné snímky se tónovaly do od-
stínu, který vnímám já… Také naše
cédéčko, Tóny barev, bylo inspiro-
vané mým viděním.
Chystáte nějaký projekt ke svým
letošním čtyřicátinám?
Chtěl bych udělat s lidmi, se kterými
jsem spolupracoval, duety. Ty osob-
nosti jsou mnohožánrové. Myslím,
že na jedné nahrávce by mohly vy-
znít barevně. Tenhle projekt zatím
nemám rozpracovaný, je v samém
začátku.
Jak se před svými kulatinami
cítíte?
No, trošku jinak, než když mi bylo
o deset míň…
Mário Bihári (1977)
Vroce ukončil konzervatoř Jana Deyla. Koncem studia
byl již členem hudební skupiny Koa, po smrti Zuzany Navarové
() se stal hlavním autorem skupiny. Nyní hraje sólově nebo
se skupinou Bachtale Apsa (). Kapela koncertuje doma
ivzahraničí, zatím vydala dvě cédéčka.
Mário Bihári vychovává spartnerkou Klárou nevlastní dceru
Doubravku.
Podobně jako Stevie Wonder
má Bihári talent pro ten druh hudby,
které se říká soul neboli duše.
Zároveň dokáže vplout do stylově
rozmanitých písní…