Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

ŽIVOT

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Šikovný řemeslník, výborný táta

a hezký urostlý chlap se ten den vy-

dal na nedaleký pozemek řezat dře-

vo. Soustředěný na práci si nevšiml

vosího hnízda v zemi pod dřevem

a pilou je zasáhl. Stovky vos v agre-

sivním roji se pustily do jeho těla

a prudkým jedem ho doslova otrávi-

ly. Ještě stačil vytáhnout telefon, ješ-

tě se instinktivně vydal k silnici, ještě

vytočil záchranku…. Pak už nemohl,

padl k zemi, a kdyby kolem nepro-

jížděla pozorná řidička a nezastavila,

byly by to chvíle poslední. Řidička

dokázala to hlavní – říci operátorce

záchranné služby, kde je.

Čtrnáct dnů na anesteziologicko-

-resuscitačním oddělení vypadalo

naprosto beznadějně. Lékaři bojovali

s úplnou vnitřní otravou organismu

a kroutili hlavou – vždyť na těle žád-

ná žihadla nebyla ani patrná. Zato

stav pacientova mozku byl hrozivý.

Jediný, kdo zarputile nepochyboval

o jakési naději, byla jeho žena Dag-

mar. Nechtěla, aby se jí ztratil…

Pak objevila možnost následné in-

tenzivní péče v Ostrově. Nechala ho

převézt a začala s metodou, která je

známá, ale nezaručuje stoprocent-

ní výsledky. Bazální stimulace. Na

člověka v kómatu mluvíte, připomí-

náte společné zážitky, známé vůně,

vyprávíte o životě rodiny, dětí, zná-

mých. Každý den, hodiny a hodiny.

Zdeňkovi přinesla jeho rybářský

prut, aby si vyzkoušel známý úchop,

dokonce mu v posteli obouvala jeho

Když žena bojuje

Neuvěřitelný příběh člověka, který doslova přežil

svou smrt. Když se dnes pětatřicetiletý Zdeněk Matys

probudil zkómatu, nevěděl, kde je a co stalo. A už vůbec

nevěděl, že všechno začalo jako ve špatném filmu.

boty. Postupně se přidali i další pří-

buzní.

Paní Dagmar se stala jakýmsi ná-

čelníkem štábu celé rodiny. Rozdáva-

la úkoly a sama šla příkladem. Přišla

chvíle, kdy jste už nevěřila? „Věřila,

i když nejtěžší byly první dva týdny.

Jako bych měla na prsou balvan, kte-

rý nedokážete odvalit. Stále jsem pla-

kala. Ale pak jsem si řekla: Já ho po-

třebuju, je to můj manžel a táta našich

dětí.“ Ani teď se slzám nevyhne.

Když kóma pominulo, bylo možné

sečíst následky. Nemluvil, nechodil,

nemohl hýbat ani rukama, měl pocit,

že je vězněm ve vlastním těle. Jeho

žena pokračovala v každodenní práci

s mozkem, o kterém fyziotera peutka

řekla výstižné přirovnání – jako by se

mu vysypaly všechny šuplíky s in-

formacemi z celého života. Tak bylo

na řadě poznávání fotografií všech

příbuzných, došlo dokonce i na oblí-

bená jídla. Hodiny a hodiny v nemoc-

nici, hodiny na cestách, hodiny hle-

dání dalších informací, hodiny práce

doma s rodinou. Štíhlá a na první

pohled spíše jemná žena se promě-

nila v neúnavnou bytost, která po-

malu, ale cílevědomě šla a jde i dnes

za svým cílem – vrátit manželovi co

nejlepší život. Vždyť je mu teprve pět-

atřicet a tolik toho uměl!

SOCIÁLNÍ SYSTÉM

NENÍ PRO POŘÁDNÉ

Když byl Zdeněk ještě v kómatu,

musela jeho manželka zvládnout

i nezbytné administrativní kroky.

Pozastavit živnost, navštívit sociálku,

prozkoumat, jaké možnosti pomoci

rodina má. Nezjistila nic radostné-

ho. „Když máte podnikání v pořád-

ku, když máte vlastní bydlení, platíte

daně a nepokoušíte se podvádět, na-

konec se zjistí, že skoro na nic nemá-

te nárok. Mohla bych různými fintami

předstírat chudinku, ale to bych ne-

dokázala. Jenomže my jsme peníze

potřebovali. Rodina se ocitla bez ot-

cova příjmu, nekonečné cesty za ním

něco stály… Já přitom byla na mateř-

ské. Ještě štěstí, že jsme neměli žádné

dluhy. Postupně jsem zvládla, abych

byla ustanovena opatrovníkem, zís-

kali jsme příspěvek na péči – celých

osm set korun! Tak jsem se odvolala.

Nakonec to bude třetí stupeň, ale do-

sud není vyplacen, natož zpětně.“

Jak to už bývá, s pomocí rodiny

Matysovi všechno přestáli. Dnes

chodí paní Dagmar znovu do práce,

manžel už může přes den zvládat

běžné úkony, nají se a také trochu

cvičí. A obě malé dcery? Nakonec si

zvykly a vypadá to, že tátovo posti-

žení berou jako normálku. Ale dal-

ší cesta je dlouhá, pacient už sám,

i když trošku těžce, chodí, pravá

strana se zlepšuje pomaleji a snad se

zlepší i řeč.

Unikátní případ Zdeňka Matyse je

nejen medicínskou raritou, ale také

malou ukázkou, jak náš sociální sys-

tém sice umí podle tabulek rozdě-

Na člověka v kómatu mluvíte,

připomínáte společné zážitky,

známé vůně, vyprávíte o životě rodiny,

dětí, známých. Každý den, hodiny

a hodiny.