Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / MÁRIO BIHÁRI

voči – tam nás vedli ke sportu. Jako

žák jsem dvakrát vyhrál mistrovství

Evropy a později jsem hrál za Slavii

Praha goalball. Ve čtrnácti jsem ode-

šel do Prahy na Deylovu konzervatoř,

studoval jsem až do dvaceti dvou let.

Kdy jste hudbu přijal jako svou

budoucí profesi?

Můj učitel klavíru věděl, že pokud se

chci dostat na konzervatoř, tak s kla-

vírem ne. Začal jsem s akordeonem.

Samotnému nástroji jsem přišel na

chuť až v druhém ročníku, když jsem

uměl zahrát věci, které jsem chtěl.

A najednou začalo být studium a ka-

marádi zábava.

Později jste se stal iČechoslová-

kem…

Ano, protože v 90. letech existovala

možnost se prohlásit českým obča-

nem. Mám od té doby občanství obě.

Zteorie do praxe jste se dostal

díky angažmá ve skupině Zuzany

Navarové.

Koa hledala harmonikáře a dozvě-

děli se o mně i z filmu, který se o nás

tehdy točil. Byl o deseti studentech

z Deyláku. Pamatuju se, že mi Zuzka

jednou zavolala, na schůzce jsem něco

zahrál, hráli jsme i spolu – a vzali mě.

Víte, od osmi jsem začal mít předsta-

vy o tom, jak hraju na pódiu s vlastní

kapelou. Sen se mi splnil 6. listopadu

1998, kdy jsem poprvé vystupoval se

Zuzanou Navarovou a kapelou Koa.

Měl jsem na začátku výborné učitele,

ji a Ivána Guitiérreze. Dokázali mi říct,

kdy mám hrát a kdy ne. Hudbě jako

takové se totiž naučíte až praxí a po-

sloucháním. Chce to čas. Psal jsem

diplomku o Zuzanině písňové tvorbě,

bylo to skvělé období. Hráli jsme spolu

až do jejího odchodu (2004).

Pro skupinu Koa jste začal sklá-

dat…

Když odešel Iván Guitiérrez, Zuzana

mi řekla, že musím skládat, že sama

tolik autorského materiálu nevymys-

lí… Tak jsem něco složil a líbilo se to.

Zuzana Navarová odešla příliš

brzy, ale koncertovala až posled-

ních chvil.

Nikdo nevěděl, že je nemocná. Je to

už přes deset let, co zemřela, ale já jí

za všechno vděčím, na tom faktu se

nic nezmění. Zuzaně děkuju do ne-

bes. Byla moje srdeční záležitost.

Aco se stalo, když odešla?

Všichni jsme v kapele Koa cítili, že

si moc přeje, abychom pokračovali.

Myslím, že nás někdy i „nutila“ zpí-

vat, měli jsme hodně vokálů, chtěla

nové písničky. Možná v tom byl pří-

znak jejího odcházení. Strašně jsme

pak chtěli pokračovat. Snad má

Zuzana Navarová „tam někde“ ze své

kapely radost. Vydali jsme ještě dvě

cédéčka, kde byly i skladby, které už

nestihla vydat. Vlastní kapelu jsem

založil až v roce 2009.

Bachtale Apsa znamená vpřekla-

du Slzy štěstí…

Název jsme vymysleli s hudebníkem

Peterem Horváthem. Přáli jsme si,

aby posluchač byl po koncertu pře-

plněný náladami v celé škále pest-

rosti, na hranici emocí.

Chci se teď věnovat autorskému

skládání, ke kterému jsem se dlou-

ho nedostal. Už moc nechci hrát tra-

diční romskou hudbu, chci hrát své

tóny, vrátit se k autorské tvorbě. Po

osmi letech jsem nahrál s kapelou

vlastní cédéčko. Je téměř celé v češ-

tině nebo ve slovenštině.

Hudební projev Mária Biháriho

je nezaměnitelný, originální a zasahuje

široké spektrum posluchačů.