Strana 16
REFLEKTOR / TRIBUNA
Před nedávnem si jedna moje kamarádka
na vozíku posteskla, že jí kolegyně v práci
vyčetly, když jim řekla, kterak se chystá
strávit tři týdny na rehabilitačním pobytu.
Sice to bylo míněno trochu v nadsázce, ale
komu by se chtělo poslouchat lehce zá-
vistivé a ironické poznámky o tom, jak se
má, když může na několik týdnů „vypad-
nout“ a užívat si. Nehledě na ten důchod
a všechny dávky, které pobírá. To „obyčejní
smrtelníci“ prostě nemají...
Přemýšlel jsem, jak bych na takové
výroky reagoval. Někomu, kdo nemá vhled
do každodenního fungování člověka na
vozíku, se některé věci dost těžce vysvět-
lují, zejména má-li sklony k jednoduchým
závěrům. Mluvit o tom, že my vozíčkáři
to máme prostě obtížnější, mi už zní jako
obecné klišé, pod kterým si nikdo nedove-
de představit nic moc konkrétního.
Ve svých úvahách jsem zavrhl argumen-
taci o zvýšených životních nákladech, kvů-
li kterým pobíráme ty záviděné důchody
a příspěvky. Zaměřil jsem se na veličinu,
o níž se říká, že představuje peníze, ale ve
skutečnosti se vyjádřit nedá, protože je
prostě nenahraditelná – je jí čas.
Lidé si často neuvědomují, že právě toho
se nám „neobyčejným smrtelníkům“ často
spíš nedostává. Nevědí, kolik času navíc
zaberou každodenní činnosti, o kterých
člověk bez handicapu ani nepřemýšlí.
Koneckonců i ten rehabilitační pobyt je
nezbytný, abychom svoje těla udrželi
v provozuschopném stavu. Netvrdím, že
jde o nepříjemnou záležitost, ale dovedu si
představit, že bych tři týdny raději prožil
i jinak.
Čistě ze zájmu jsem proto chvíli pozoro-
val „zdravé“ lidi kolem sebe a porovnával,
jak dlouho jim co trvá ve srovnání se
mnou. Vezměme banální úkon, jako je
nastupování a vystupování z auta. Než
poskládám svůj vozík a tělo, uplynou dob-
ré čtyři minuty. Běžný člověk odjede od
odemknutí dveří tak za třicet vteřin. A teď
počítejte se mnou. Jestliže tuhle proceduru
absolvuji průměrně tak čtyřikrát za den,
strávím jen touto činností denně šestnáct
minut navíc. To za rok činí neuvěřitelných
tři a půl dne!
Podobné je to přitom s oblékáním,
hygienou, chozením na toaletu, domácími
pracemi atd. Moje kamarádka se závis-
tivými kolegyněmi se navíc stará o dvě
děti a úkony s tím související také ne-
probíhají obvyklým tempem. Takže bych
na jejím místě úplně klidně „obyčejným
smrtelníkům“ řekl, že ty tři týdny (možná
i mnohem víc) volna za rok vlastně mají
taky – díky absenci postižení.
Čas nejsou jen peníze
RADEK MUSÍLEK
glosuje roli času v životě
člověka s postižením
Nejčastější je amputace dolní končetiny
(jedné či postupně obou) z důvodů diabetu
(cukrovky) a také ischemické choroby dol-
ních končetin. Tito pacienti jsou většinou
ve věku 60 a více let. Diabetes nepostihuje
pouze cévy dolních končetin, ale cévy
celého těla, včetně cév srdečních. Pacient
po amputaci po zhojení pahýlu dostává
provizorní protézu, na které se učí chodit,
a potom finální protézu. A k tomu vozík,
kdyby měl odřený pahýl.
Spousta pacientů finální protézu běžně
nepoužívá, protože chůzi s ní nezvládnou,
ať již jsou příčiny kardiální, pohybové či
jiné. Pak se pohybují pouze na mechanic-
kém vozíku a protéza (a na ni vynaložené
nemalé částky v desítkách tisíc korun) leží
ve skříni. Každý pacient by měl být před
protézováním testován na bicyklovém er-
gometru (rumpálu na pohon pažemi), aby
se zjistila jeho kardiovaskulární kapacita
(zda srdce zvládne zátěž a jak velkou),
protože chůze s protézou je kardiálně
mnohem náročnější než chůze běžná.
V případě, že nezvládne chůzi na protéze,
měl by dostat místo protézy odlehčený
vozík, ne ten základní s hmotností
i 20 kg. Pacient bude lépe mobilní a pro-
téza nebude ležet ve skříni. A pro ty, kteří
protézu opravdu využijí, bude šance získat
i tu finančně náročnější.
Zde jsme však jen u teorie, protože ergo-
metrické vyšetření se u nás běžně nedělá.
Počet amputací narůstá; Bc. Jakub Janou-
šek uvádí ve své práci údaje získané Ústa-
vem zdravotnických informací a statistiky:
v roce 2005 bylo v ČR amputací v bérci
či stehně 1966, v roce 2013 již 2429.
Jen já sama ve své praxi, a to amputovaní
pacienti nejsou mojí klientelou, jsem zažila
mnoho protéz ve skříni.
Jak pak vysvětlit pacientovi paraple-
gikovi, který se opravdu jinak než na
vozíku pohybovat nemůže, že je problém
s úhradou jeho vozíku, když jsou vynaklá-
dány prostředky na nenošené protézy. Je
zvláštní, že rada Konta Bariéry na každém
zasedání projednává mnoho žádostí o pří-
spěvek na mechanický či elektrický vozík
(podložených lékařskou zprávou a doporu-
čením), protože není plně hrazen zdravotní
pojišťovnou. Žádost o příspěvek na protézu
jsme dosud neprojednávali žádnou.
Autorka je lékařka,
členka rady Konta Bariéry.
Protézy ve skříni
LIA VAŠÍČKOVÁ
se zamýšlí nad úhradami
a používáním ortopedických
protéz v praxi