Strana 8
můžeš / číslo 5 - 2012
TÉMA: Neslyšící
Pozoruhodná osobnost otce neslyšící dcery,
spoluautora prvního československého kochleárního
implantátu, elektronika a také odborníka na speciální
pedagogiku v sobě slučuje nejen moudrost,
ale také sílu z letitého boje za pochopení
neslyšících a jejich potřeb.
SVĚTU TICHA
NEROZUMÍME
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Umíme si vůbec představit, jak vypadá
svět ticha, tedy svět neslyšících?
Ne. Vada sluchu je velice těžké zdravotní
postižení, které však široká veřejnost téměř
nechápe. Tito lidé vypadají úplně normál-
ně, chodí, běhají, skáčou, zkrátka naprvní
pohled je všechno vpořádku. Apak se poku-
síte overbální kontakt anajednou si myslíte,
že jsou postiženi mentálně. To je dávný,
tisíciletý archetyp. Už Aristoteles prohlásil,
že neslyšící nejsou schopni myšlení. Tím nad
nimi vyřkl to, co nazývám vzdělávacím pro-
kletím. Svatý Pavel asvatý Augustin se zase
domnívali, že neslyšící nemohou být spase-
ni, protože „nemohou dospět kvíře vBoha,
jelikož kvíře se dochází prostřednictvím
kázání, tj. mluveného slova“. Justiniánův
zákoník ze 6. století pak ty znich, kteří se
nenaučili mluvit nebo psát, zbavil svépráv-
nosti. Ikdyž si nemyslím, že by dnešní mladí
lidé příliš hloubali oAristotelovi, věčném
zatracení či legislativě okolo neslyšících,
přece jenom znervózní, potkají-li neslyšícího
nebo třeba jenom nedoslýchavého anemo-
hou se sním rychle asnadno domluvit. Jak
již jsem řekl, je to vnás nějak potisíciletí
zakódováno, ikdyž děláme všechno možné,
abychom se tohoto (anejen tohoto) vztahu
kjinakosti zbavili.
Ale minimálně sto let máme vnaší
zemi pokusy omoderní přístupy kpo-
stiženým, máme světoznámé speciální
školství, máme vysokoškolská speciál-
ní pracoviště. Avy tvrdíte, že staro-
dávné archetypy přetrvávají?
To je právě to hrozné. Myslím, že otomto
tématu vím hodně aměl bych být chladný
profesionál. Ale když začala nedoslýchat
moje maminka, vadilo mi, že jí musím
všechno třikrát opakovat nebo psát. Sa-
mozřejmě jsem se zato styděl astydím se
dodneška. Jenom říkám poctivě to, co jiní
třeba zakrývají isami před sebou.
Řekl jste, že vaše maminka byla ne-
doslýchavá; vaše dcera je neslyšící. Je
vtom tak zásadní rozdíl?
Každý typ postižení může mít obrovské
spektrum závažnosti vevelikosti, vdobě,
kdy kněmu došlo, veschopnosti daného
jedince adaptovat se, vpomoci rodiny atd.
Uzrakově postižených každý chápe, že
je rozdíl mezi obrýleným aúplně slepým.
Usluchově postižených to nechápe (nebo
chápat nechce) skoro nikdo. Všichni jsou
zkrátka hluší. Přitom nedoslýchaví se
sluchadly odpovídají těm brýlatým amohou
smenšími či většími problémy zvládnout
mluvenou řeč. Myslím, že jsem první, kdo
napsal, že ivezdravotním postižení platí
Hegelův zákon ozměně kvantity vkvalitu.
Prostě úplná ztráta sluchu vrozená či získa-
ná vútlém věku před rozvinutím mluvy je
naprosto jiná kategorie než nedoslýchavost.
Většina lidí si říká: „No, neslyší, ale vidí,
amohou se tedy bez problémů vzdělávat
čtením.“ Jenže neslyšící, adokonce ani
mnozí nedoslýchaví nečtou! Tedy přeslabi-
kují všechno, ale vůbec nechápou, co čtou.
Vmozku máme tzv. syntaktické centrum,
místo, které ovládá schopnost rozumět gra-
matice. Apokud tohle centrum není včas sti-
mulováno plnohodnotným jazykem, zanik-
ne. Je přitom jedno, je-li to jazyk mluvený
nebo znakový, protože iznakový jazyk má
svou vlastní gramatiku, ikdyž vypadá úplně
jinak. Právě tak musíme včas stimulovat
sluchové centrum. Unedoslýchavých dětí
spomocí sluchadel, uneslyšících spomocí
kochleárních implantátů. Prostě dětství
sluchově postiženého dítěte je neúprosný
souboj sčasem. Ateď si vtom představte
rodiče, kteří ještě včera vůbec netušili, co
může vada sluchu způsobit, akteří dostávají
často protichůdné rady ododborníků, kteří
sice sami slyší, ale velice často jsou zase
postiženi tím, čemu se říká profesionální
slepota. Ale abychom jen nehudrali – dnešní
technika obrovsky pomáhá isluchově posti-
Jaroslav Hrubý:
�