Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 5 - 2012

TÉMA: Neslyšící

Pozoruhodná osobnost otce neslyšící dcery,

spoluautora prvního československého kochleárního

implantátu, elektronika a také odborníka na speciální

pedagogiku v sobě slučuje nejen moudrost,

ale také sílu z letitého boje za pochopení

neslyšících a jejich potřeb.

SVĚTU TICHA

NEROZUMÍME

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Umíme si vůbec představit, jak vypadá

svět ticha, tedy svět neslyšících?

Ne. Vada sluchu je velice těžké zdravotní

postižení, které však široká veřejnost téměř

nechápe. Tito lidé vypadají úplně normál-

ně, chodí, běhají, skáčou, zkrátka naprvní

pohled je všechno vpořádku. Apak se poku-

síte overbální kontakt anajednou si myslíte,

že jsou postiženi mentálně. To je dávný,

tisíciletý archetyp. Už Aristoteles prohlásil,

že neslyšící nejsou schopni myšlení. Tím nad

nimi vyřkl to, co nazývám vzdělávacím pro-

kletím. Svatý Pavel asvatý Augustin se zase

domnívali, že neslyšící nemohou být spase-

ni, protože „nemohou dospět kvíře vBoha,

jelikož kvíře se dochází prostřednictvím

kázání, tj. mluveného slova“. Justiniánův

zákoník ze 6. století pak ty znich, kteří se

nenaučili mluvit nebo psát, zbavil svépráv-

nosti. Ikdyž si nemyslím, že by dnešní mladí

lidé příliš hloubali oAristotelovi, věčném

zatracení či legislativě okolo neslyšících,

přece jenom znervózní, potkají-li neslyšícího

nebo třeba jenom nedoslýchavého anemo-

hou se sním rychle asnadno domluvit. Jak

již jsem řekl, je to vnás nějak potisíciletí

zakódováno, ikdyž děláme všechno možné,

abychom se tohoto (anejen tohoto) vztahu

kjinakosti zbavili.

Ale minimálně sto let máme vnaší

zemi pokusy omoderní přístupy kpo-

stiženým, máme světoznámé speciální

školství, máme vysokoškolská speciál-

ní pracoviště. Avy tvrdíte, že staro-

dávné archetypy přetrvávají?

To je právě to hrozné. Myslím, že otomto

tématu vím hodně aměl bych být chladný

profesionál. Ale když začala nedoslýchat

moje maminka, vadilo mi, že jí musím

všechno třikrát opakovat nebo psát. Sa-

mozřejmě jsem se zato styděl astydím se

dodneška. Jenom říkám poctivě to, co jiní

třeba zakrývají isami před sebou.

Řekl jste, že vaše maminka byla ne-

doslýchavá; vaše dcera je neslyšící. Je

vtom tak zásadní rozdíl?

Každý typ postižení může mít obrovské

spektrum závažnosti vevelikosti, vdobě,

kdy kněmu došlo, veschopnosti daného

jedince adaptovat se, vpomoci rodiny atd.

Uzrakově postižených každý chápe, že

je rozdíl mezi obrýleným aúplně slepým.

Usluchově postižených to nechápe (nebo

chápat nechce) skoro nikdo. Všichni jsou

zkrátka hluší. Přitom nedoslýchaví se

sluchadly odpovídají těm brýlatým amohou

smenšími či většími problémy zvládnout

mluvenou řeč. Myslím, že jsem první, kdo

napsal, že ivezdravotním postižení platí

Hegelův zákon ozměně kvantity vkvalitu.

Prostě úplná ztráta sluchu vrozená či získa-

ná vútlém věku před rozvinutím mluvy je

naprosto jiná kategorie než nedoslýchavost.

Většina lidí si říká: „No, neslyší, ale vidí,

amohou se tedy bez problémů vzdělávat

čtením.“ Jenže neslyšící, adokonce ani

mnozí nedoslýchaví nečtou! Tedy přeslabi-

kují všechno, ale vůbec nechápou, co čtou.

Vmozku máme tzv. syntaktické centrum,

místo, které ovládá schopnost rozumět gra-

matice. Apokud tohle centrum není včas sti-

mulováno plnohodnotným jazykem, zanik-

ne. Je přitom jedno, je-li to jazyk mluvený

nebo znakový, protože iznakový jazyk má

svou vlastní gramatiku, ikdyž vypadá úplně

jinak. Právě tak musíme včas stimulovat

sluchové centrum. Unedoslýchavých dětí

spomocí sluchadel, uneslyšících spomocí

kochleárních implantátů. Prostě dětství

sluchově postiženého dítěte je neúprosný

souboj sčasem. Ateď si vtom představte

rodiče, kteří ještě včera vůbec netušili, co

může vada sluchu způsobit, akteří dostávají

často protichůdné rady ododborníků, kteří

sice sami slyší, ale velice často jsou zase

postiženi tím, čemu se říká profesionální

slepota. Ale abychom jen nehudrali – dnešní

technika obrovsky pomáhá isluchově posti-

Jaroslav Hrubý:

�