Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

můžeš / číslo 5 - 2012

UMĚLCI KONTA BARIÉRY



Adolf Born patří k těm českým umělcům,

které ve světě znají. Jeho charakteristické postavičky

najdete v příbězích o Machovi a Šebestové, Julesu

Vernovi nebo Alexandru Dumasovi. Na jeho obrázcích

v Boříkových lapáliích vyrůstaly celé generace.

DO  TO BYL DĚTSKÝ VĚK

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

Vtéměř dvaaosmdesáti běháte

posvém domě popříkrých schodech

čile nahoru adolů. Kde berete kondici?

Dokud máte pocit, že ještě nejste starý nebo

moc starý, tak zvládnete ledacos. Je pravda,

že jsem už musel přestat se svým oblíbe-

ným sportem – lyžováním. Sjezdovky jsem

odložil, ale když dávají tento sport vtelevizi,

nenechám si ho ujít.

Vkolika letech jste tedy nabyl dojmu,

že už asi nejste mladý, že jste – dejme

tomu – starý?

Osobně si myslím, že to bylo někdy vpět-

asedmdesáti. Doté doby jsem to bral jako

dětský věk.

Zajímalo by mě, co jste si opětasedm-

desátnících myslel vedvaceti…

To máte pocit, že třicetiletý člověk je naod-

pis. Je zajímavé, jak se měřítko posunuje

ajak je člověk čím dál tolerantnější vněja-

kém odsuzování. Protože vidíte, že hranice

se někdy nacházejí hodně, hodně daleko.

Můj přítel dr.František Dvořák se nedáv-

no dožil 92 let; dotéto doby neměl žádné

zdravotní potíže, až potomto datu se nějaké

projevily, ale jsou opravdu drobné. Jeho

studenti, snimiž jezdíval posvětě zapo-

znáním, si stěžovali, že ať přijeli doVídně,

Benátek nebo doPaříže, sotva vystoupili

zautobusu, pan profesor je hned někam po-

poháněl. „Pane profesore, vždyť my si taky

potřebujeme odpočinout!“ prosili ho, ale on

už byl vždycky daleko vpředu.

Nemáte někdy pocit, že dřív hleděly

děti více nato, aby se osvé rodiče

vestáří lépe postaraly, zatímco dnes

čekáme, že to zanás udělá stát?

Víte, vejminek, kam šli rodiče, když zestár-

li, amladí oně pečovali, to je záležitost

dávného Rakousko-Uherska, ještě iprvní

republiky, ataké vesnice. Tuhle návaznost

dost přetrhaly nacismus akomunismus; ten

se jako ovšechny staral, tedy iostaré lidi.

Abych byl upřímný, netrápím se tím. Třeba

jen proto, že si nemyslím, že by měli staří

amladí žít společně. Mladší generace mají

vždycky jiné starosti ajá se tím netrápím.

Pro mě je zázrak, že mohu cestovat, kam

se mi zlíbí, aneřeším, jestli si mladí myslí

Adolf Born