Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 5 - 2012

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Jsou silnější

než většina lidí

Když byly moje děti malé, brávala jsem

nachalupu občas ssebou ijejich přátele. Jeden

zkluků, který snámi také jezdil, trochu divně

vyslovoval některá slova, trochu „huhňal“,

ale ty děti byly ještě malé. Jmenoval se Jiříček

ahrál si aběhal sostatními podvoře ivlese

adupal nohama dotaktu ukytary při

ohníčku. Mně se to alespoň tak jevilo. Když se

setmělo, tak ale neodpovídal. Jako by neslyšel.

To jsem musela vyběhnout achytit ho zatep-

lákovou bundu zakrkem nebo zarameno

adůrazně říkat, aby už šel kvečeři. Smál se

ivztekal stejně jako ostatní kluci.

Teprve dodatečně jsem se odjeho maminky,

která vystudovala logopedii, dozvěděla, že

jejich Jiříček je hluchoněmý aže ho odma-

lička učila odezírat amluvit tak, že si sahal

nahrdlo. Všímala jsem si pak toho kluka

více, byla kněmu vstřícnější, apředevším

jsem obdivovala jeho maminku. Jak to ob-

vykle bývá, když jsou nějaké obtíže sdětmi,

rozvedli se apřestěhovali se zPrahy. Moje

děti ijejich kamarádi naněj ale vzpomínali.

Vynikal prý vestopování, veschovávané,

vhledání pokladu.

Jak to všechno zvládla jeho maminka, to

dosud nechápu. Vemně to vzbuzovalo úctu

kní iktomu klukovi, akdyž jsem byla na-

štvaná navlastní děti, či spíše sama nasebe,

protože jsem snimi neměla dostatečnou

trpělivost, tak jsem si vzpomněla najeho

maminku.

Nevím, jak to zařídit, aby se takto znevýhod-

něné děti narodily zrovna rodičům, kteří to

snimi umějí, aaby to obě strany, děti iro-

diče, zvládly hned ponarození. Myslím, že

určitá tvrdost vyplývající ztoho, že nikdo nás

naten handicap předem neupozornil – jeho

maminka asi věděla, že bychom pak změnili

své chování aže já bych nato ostatní děti

upozornila – je dobrý přístup. On sám nevy-

žadoval nic navíc. Neočekával ani soucit, ani

větší pozornost. Byl jako ostatní, ato byla asi

ta nejlepší škola pro jeho životní uplatnění.

Jde tedy okombinaci určité tvrdosti, nároč-

nosti aodborných znalostí nastraně rodičů,

především matek. Ataké jakési bezohlednosti

nastraně jeho kamarádů aspolužáků? Ta

kombinace musí být vyvážená doslova nalé-

kárnických vahách, aby takové dítě nezraňo-

vala asoučasně ho navíc nehandicapovala

ještě soucitem aohledy. Ty jsou sice znakem

dobrého vychování, ale tomu znevýhodněné-

mu dítěti nepřímo přinášejí jiná očekávání

adalší těžkosti vuplatnění.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

byla slepá. Díky dobrému advokátovi vyvázli

útočníci jen spodmínečným trestem.

Poničenému sluchovému aparátu nepo-

mohlo ani voperování kochleárního implan-

tátu postupně doobou uší.Se svým okolím

však Pavel komunikuje velmi zdatně. Jeli-

kož dříve slyšel, mluví prakticky normálně.

Jen se zdá, jako kdyby měl trochu plný nos.

„Vlastní hrdelní hlas cítím, atak mám čás-

tečnou zpětnou vazbu. Často však nasadím

špatnou hlasitost, protože neodhadnu okol-

ní ruch. Proto občas můj důvěrný hovor slyší

celá tramvaj,“ říká se smyslem pro humor,

který je mu vlastní. Jinak se naučil odezírat

ze rtů. Kde to nestačí, pomůžou gesta, prsty

nebo tužka apapír. Znakovou řeč neovládá.

Nikdy se nezařadil dokomunity neslyšících.

„Hodně mě mrzí, že nemohu ihned reago-

vat narůzné hlášky aslovní humor kolem

sebe. Dřív mě to hodně bavilo, ale člověk si

zvykne inahorší věci.“ Společenská aveselá

nátura však Pavlovi zůstala.

Kpráci mezi lidmi stělesným postiže-

ním ho přivedla shoda okolností. „Během

hospitalizace jsem měl naVinohradech

adodává: „Vždyť bych se snimi ani nedo-

mluvil, když neumím znakovku.“ Zpočátku

sice navštívil pár center pro lidi se sluchovým

postižením, ale svět slyšících je mu prý bližší.

Ahlavně chce předávat vlastní zkušenosti

především dětem stělesným handicapem.

Vlastní sportovní cíle navrcholové úrovni

musel přehodnotit, talent však zdědil jeho

dnes už třináctiletý syn Viktor. Kničemu ho

nenutí, ale už teď žije sportem iMartínek ju-

nior. Především hokejem. Možná tak jednou

naplní sen oúčasti naolympijských hrách.

Ten se poúrazu rozplynul nejen Pavlovi, ale

kdysi ijeho otci. Také vrcholově sportoval

ataké se zranil, ikdyž méně vážně. „Syn

Viktor je můj nejcennější poklad amyslím,

že je moc šikovný. Beru ho často imezi děti

spostižením, takže samozřejmě umí jezdit

inavozíku atricyklu.“

Sport je pro radost a zábavu

Zauplynulých šestnáct let pracoval Pavel

snespočtem dětí. Zahlavní funkci sportu

považuje radost azábavu. „Těší mě, když

SOUHRA

NESLYŠÍCÍHO

TRENÉRA Pavla

Martínka aatleta

stělesným

postižením

Františka Serbuse

je fascinující. Oba

věří, že společně

přivezou zLondýna

paralympijskou

medaili.

spolubydlícího Honzu Potměšila, jehož

otec byl můj profesor nafakultě tělesné

výchovy asportu. Ten mě vlastně přesvěd-

čil, abych vestudiu pokračoval, zacož mu

moc děkuji.“ Kpůvodnímu manažerskému

atrenérskému studijnímu směru si přidal

tělesnou asportovní činnost lidí stělesným

postižením arehabilitaci. Věci, snimiž měl

zcela novou osobní zkušenost.

Svěřenci to dotáhli na olympiádu

Ještě při studijní odborné praxi nastoupil

vroce 1996 doJedličkova ústavu aškol, kde

se vté době právě otevíraly nové prostory

včetně krásné tělocvičny adalšího zázemí

pro sport. Zalíbilo se mu tam natolik, že

zůstal dodnes. Učí tělocvik, trénuje, vede

Sportovní club JÚ Praha atěší se zúspěchů

svých svěřenců, znichž to někteří dotáhli až

naparalympiádu. „Několikrát jsem se setkal

sdotazem, proč netrénuji sluchově postižené.

Odpovídám, že stouto skupinou nemám prak-

ticky nic společného,“ říká Pavel súsměvem

vidím, jak se umých svěřenců postupně

zlepšují fyzické, ale ipsychické asociální

dovednosti. Samozřejmě ne uvšech. Platí to

jen pro ty, kteří mají zájem. Velké úspěchy

některých členů Sportovního clubu Jedlič-

kova ústavu Praha považuji zatřešničku

nadortu. Náš klub se neustále vyvíjí avě-

řím, že správným směrem. Vzačátcíchmě

ani vesnu nenapadlo, že budeme mít tak

úspěšné sportovce.“ Dnes patří SC JÚ Praha

mezi nejúspěšnější anejaktivnější sportovní

kluby vČR. Naparalympiádu vLondýně

připravujepět atletů, jednoho boccistu

ajednoho cyklistu.

Takto vrcholová příprava si pochopitelně

žádá určité financování, takže další důležitou

rolí Pavla Martínka je imanažerská pozice.

„Vdobě hospodářského útlumu to není

zrovna jednoduché. Moc děkuji všem věrným

podporovatelům, jejichž pomoci si velmi

vážíme.“ Není pochyb otom, že ikekono-

mickým potížím se neslyšící trenér postaví

čelem. Úspěšné zdolávání překážek by se

totiž mohlo stát jeho životním mottem. 