Strana 9
Euthanasie
neboli dobrá smrt (z řeckého eu
= dobrá a thanatos = smrt) ve
významu usmrcení druhé osoby na
základě její žádosti je tématem čas
od času velmi diskutovaným. V naší
zemi jde podle platné legislativní
úpravy o trestný čin.
Jedním z argumentů na podporu
euthanasie je to, že člověk již sám
není fyzicky schopen ukončit svůj
život, i když si to velice přeje. Měla
jsem pacienta, těžce ochrnutého
mladého muže, totálně závislého na
asistenci druhé osoby, jehož úděl byl
velice těžký a sociální zázemí ještě
horší. Rozhodl se, že chce ukončit
svůj život. Fyzicky neměl možnost
to udělat. Ale jeho rozhodnutí bylo
tak silné, že využil jedinou možnost,
která mu zůstala. Přestal přijímat
potravu a tekutiny, odmítl náhradní
způsob výživy i infuzní léčbu. Své
rozhodnutí naplnil. Sám, aniž by
vyžadoval pomoc někoho jiného.
Je mnoho knih, které popisují utrpení
člověka, jeho boj s chorobou, bolestí,
závislostí na asistenci druhých
osob. V poslední době jsem četla
Dokonalou svobodu od Maria
Calasanz Ziescheové. Je to jeden
z úhlů pohledu; pro někoho velice
motivující, pro jiného nepřijatelný.
V každém případě je to příběh
nesmírně silný, podložený životem
skutečné osobnosti v 11. století,
kdy možnosti i vnímání člověka
s disabilitou byly zcela jiné než dnes.
Pro mne osobně není otázka
euthanasie závislá na platné
legislativě. Jsem lékařka a mám lidi
léčit. Slibovala jsem to při promoci
v Hippokratově přísaze jako mnoho
kolegů po staletí přede mnou. Já
jednoznačně vím, že nikdy euthanasii
neprovedu. Budu se o člověka starat,
tišit a sdílet s ním jeho bolest, ale
život mu nikdy, za žádných okolností,
nevezmu. Nemohu, protože vnitřně
to mám nastavené zcela jinak.
Autorka je lékařka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
9
už přátelé i ty největší lásky. Cítím
míň touhy po něčem, o spoustu věcí
nestojím. Musela jsem setřást i zále-
žitost, na kterou jsem se každoročně
hodně těšila, pobyt u moře. Nezvlá-
dám papírování a fronty u odbavová-
ní. Je to všechno velmi únavné.“
Na co se tedy pořád těší? „Ráda
si vlezu do postele a čtu si dlouho
u lampy,“ usměje se a pokračuje:
„Co se týče technologie, rezignovala
jsem a zůstala u mobilu a eseme-
sek. Každý den ráno hned po sprše
se obleču, jako když jdu ven. Udě-
lám si program podobně jako celý
život – s plánem se žije líp. Cítím se
osvěžená, když si dokážu všechno
objet autem. Pomáhá mi, že podobně
jako tisíce jiných seniorů žiju s pej-
skem. Zmizí tak jistá sebestřednost
nás starších; vedle tebe běhá živý
tvor, o kterého je třeba se postarat.
Jedinou starostí zůstává, zda se o něj
někdo postará, až tady nebudeš…“
Odpoví mi Marie také na klíčový
dotaz, jak chce zvážit, že nastal ten
správný čas? Na rovinu říká: „Lidé
jako já nestíhají tep doby – často re-
zignují, připadají si méněcenní, oškli-
ví a neschopní. Jsou také bezbranní
jako miminka, ale zdaleka ne tak
roztomilí. Někdy jsme i nepříjemní
ke svému okolí. Obecně se lidé mého
věku shodují – stáří je hrozné. Každý
z nás přece přemýšlí, jak tohle všech-
no skončí! Když usneš, bude to malý
zázrak. Nebo se budeš trápit v ne-
mocnici? Tak se přece ponižuje člo-
věk, když ho přebalují, vytýkají mu,
že se neudržel, nenechají ho umřít
svobodně, kulturně a civilizovaně.
Základním pojmem pro rozhodující
okamžik se podle mne stává totál-
ní bolest, sem zahrnuji trápení těla,
duše a mysli. Stejně jako při porodu
budu i v tomto okamžiku sama. Po-
kud by na možnost eutanazie nahoře
kývli, můžeš se pěkně obléci, vyčistit
si zuby, políbit své bližní a lehnout si
do čistě povlečené postele. Může být
u toho kněz, kdokoliv – hlavní roli má
lékař, který ti píchne injekci. Žijeme
ve svobodné společnosti, nebo ne?
Podle mého názoru je usnutí nejlepší
způsob – jako když vypneš vypínač…“
Vím dobře, že paní Marie ne opouští
svou vizi odcestovat někdy do Švý-
carska a tam život skončit. „Ano,
jen ve Švýcarsku jsou v současné
době ochotni poskytnout tuto služ-
bu nejen svým občanům,“ pokývne
hlavou. „Není podle mne nic ideál-
nějšího pro konec života než vyjet
do Curychu, udělat si procházku ke
zdejšímu jezeru, jít na dobrou večeři.
Rozloučit se s tím, kdo by tě prová-
zel, a přemístit se k místnímu sana-
toriu. Nemůže být krásnější tečka za
životem! Jsem pro sebeurčení, chtěla
bych být u toho rozhodnutí ukončit
život plnohodnotným, slušným způ-
sobem. Elegantně zazvonit a říci, že
je čas… Ono se ve světě kromě naší
republiky hodně v tomhle ohledu
mění. Co proboha vidíte špatného na
vlastní volbě slušně a důstojně ze-
mřít? Zkusím si prostě počkat.“
CO DODAT?
Je načase se ptát, nakolik stát napo-
máhá kvalitě života i v jeho konci.
Zda zajišťuje vyhovující organiza-
ci zdravotních a na ně navazujících
služeb, když existuje aktuální zákon
o paliativní péči. K optimalizaci této
péče, aby byla podobná západní
Evropě, máme ještě daleko. Už de-
setiletí se také hovoří o potřebnosti
mobilních hospiců, tedy zařízení,
která poskytují odbornou komplexní
léčbu pro umírajícího a jeho rodinu
v domácím prostředí. Teprve v roce
2015 se tuzemské hospice dohodly
s VZP na pilotním projektu, ve kte-
rém se sledují přes tři stovky paci-
entů v sedmi vybraných zařízeních.
Pokud výzkum dokáže nezastupi-
telnost hospicové péče, mohly by
zdravotní pojišťovny změnit své ne-
flexibilní myšlení. Výzkum zatím po-
kračuje – obohatil by jistě současnou
praxi o nesmírně cennou dimenzi:
soucit, respekt a lásku.
Nedá se přece pořád namítat,
že Hippokratova přísaha… a že se dá
se smrtí obchodovat. Sepsala jsem
závěť, všechny záležitosti jsem ošetřila,
není co napadnout! A hlavně: člověk
by měl mít podle mého názoru šanci
svůj život pěkně uzavřít…