Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR

Velice blízko kÚřadu vlády má

vtéto oblasti Národní rada osob

se zdravotním postižením. Jak

tuto organizaci vnímáte? Svým

názvem ivystupováním někdy vy-

tváří dojem, že zastupuje všechny

lidi spostižením.

Pro vládu je důležité mít k jednání

partnery. Samozřejmě NRZP je vý-

razná střešní organizace, mezi její

členy patří velké množství subjektů

zastupujících zájmy lidí s postižením.

Asi by nebylo úplně praktické neu-

stále jednat s jednotlivými organiza-

cemi, či dokonce jednotlivci, takže

zastřešující organizace jsou důležité.

Na druhou stranu zveme také zá-

stupce jednotlivých organizací, po-

kud se projednává otázka, která se

jich specificky týká. Například ne-

dávno výbor projednával podnět tý-

kající se dětí s poruchou autistického

spektra a jejich rodin. Komunikuje-

me tedy i s dalšími partnery.

Vnázvu vaší funkce je slovo

rovnost. Je podle vás reálné na-

stavit rovné podmínky ulidí, kteří

mají objektivně různé možnosti,

schopnosti alimity?

V ideální rovině je to cíl, k němuž by

měla každá politika v této oblasti smě-

řovat. V praxi samozřejmě víme, že

absolutní rovnost není asi nikdy zcela

dosažitelná. Ale měli bychom udělat

všechno pro to, aby podmínky byly

narovnány co nejlépe. Stát má řadu

opatření, jimiž k tomu cíli směřuje. Ať

už se to týká kompenzace zvýšených

nákladů nebo bezbariérové dopravy

a veřejných budov, poskytování kom-

penzačních pomůcek či příspěvků na

ně. A v neposlední řadě jde také o in-

kluzi ve vzdělávání, která je velkým

tématem dnešních dnů. Snažíme se

směřovat k ideálu rovnosti.

Vsouvislosti sinkluzí se vrátím

ke staršímu hodně diskutova-

nému výroku prezidenta Ze-

mana. Řekl, že lidem surčitým

handicapem je lépe mezi jinými

takovými. Ulidí spostižením to

vzbudilo pochopitelně nevoli. Na

druhou stranu – není stoprocent-

ní inkluze jen idea? Není přílišný

tlak na to, aby se děti spostiže-

ním dostaly do běžných škol za

každou cenu?

Já žádný takový tlak zatím nevidím,

já vidím tlak spíše opačný – zachovat

současný stav. Inkluze je v pořádku.

Ve všech případech, kdy to je mož-

né, s použitím příslušných podpůr-

ných opatření, by děti s postižením

– ovšem týká se to i sociálních han-

dicapů – měly být maximálně vtaho-

vány do běžného vzdělávání. I proto,

že „zdravé“ děti by si měly zvykat,

že je normální, když mezi nimi žijí

lidé s postižením. Neměli bychom žít

v nějakých ghettech nebo ústavech.

Všichni tvoříme jednu společnost.

Jde i o právo lidí s postižením být co

nejvíce začleněni do společnosti.

Na druhou stranu nikdo nikdy ne-

předstíral, že inkluze může být sto-

procentní. Všechny programy v této

oblasti vždy počítaly s tím, že exis-

tuje určitá skupina, pro kterou je

nezbytné zachovat speciální školy,

a jejich rušení nikdo neplánuje. Vždy

budou lidé, kteří potřebují specific-

ký přístup, jejž není možné zajistit

v hlavním vzdělávacím proudu.

Kde je podle vás hranice mezi

právem anárokem? Kde je hra-

nice mezi užitečnou podporou

avoděním za ručičku, které je už

kneprospěchu věci?

Míra podpory by měla být dána cílem,

tedy vyrovnat handicap a překonat či

maximálně kompenzovat bariéry.

Je reálné, aby nějaký byrokratic-

ký systém dokázal míru podpory

individualizovat? Jsou na to

vsoučasnosti nástroje?

Nepochybně jsou. Například u pří-

spěvku na péči je individuální po-

suzování nezbytné. Je potřeba, aby

pravidla posuzování a mechanismy

byly nastaveny co nejobjektivněji.

Jde o vysoce odbornou záležitost.

Bývá náročné prosadit něco,

co by bylo třeba zodborného

hlediska lepší, ale politicky je

to nepopulární? Převáží někdy

politické hledisko?

Asi by nebylo pravdivé tvrdit, že žije-

me v ideálním světě. Ale pokud ne-

existuje nějaký zásadní ekonomický

tlak, cítím velkou podporu.

Myslíte si, že člověk na vozíku se

stejnou kvalifikací jako „zdra-

vý“ absolvent najde práci stejně

snadno?

Bylo by ideální, kdyby tomu tak bylo.

Ale nemyslím si, že je to tak ve všech

případech. Nicméně i tady jsou určitá

pravidla a podpora.

Ovšem ani státní instituce, ba

sama ministerstva nedodržují

povinný podíl zaměstnanců spo-

stižením. Dělá se stím něco?

To je bohužel pravda. Ne všechny

ústřední správní úřady tuto kvótu

dodržují. Řeší to nákupem náhrad-

ního plnění nebo odvodem peněz

do státního rozpočtu. My máme

samozřejmě zájem, aby tato povin-

nost byla plněna v co nejvyšší míře

přímo zaměstnáváním, případně

ještě tím náhradním plněním, ni-

koliv odvody. Proto jsme si nechali

vypracovat zprávu, která byla před-

ložena vládnímu výboru a následně

i vládě. V národním plánu pro rovné

příležitosti je dán úkol pro jednotli-

vá ministerstva, aby zvyšovala počet

zaměstnanců se zdravotním posti-

žením. Předpokládám, že si po roce

necháme předložit další zprávu a si-

tuaci budeme průběžně monitorovat.

Máte vy sám vtýmu někoho

shandicapem?

Například vedoucího sekretariátu vý-

boru pro zdravotně postižené občany.

Častým argumentem komerčních

firem je, že by rády zaměstnaly

lidi spostižením, ale nenajdou

mezi nimi dost kvalifikovaných

uchazečů opráci. Říkají minister-

stva něco podobného?

Inkluze je v pořádku. Ve všech

případech, kdy to je možné, s použitím

příslušných podpůrných opatření, by

děti s postižením – ovšem týká se

to i sociálních handicapů – měly být

maximálně vtahovány do běžného

vzdělávání.